6 Států za 7 dní, aneb bylo nás pět...

27. 7. 2009 Po 09.01 od Renegade | Města a místa |

  Osobitý a obsáhlý motorkářský cestopis z putování po státech Slovensko-Maďarsko-Bosna a Hercegovina-Chorvatsko-Slovinsko-Rakousko. Účastníci: Renegade (já), Hary, Alf, Špacír, Bobek a jeho baťůžek Ivana. Motorky: Dominator, Hornet, Varadero, Intruder, Varadero.

  Týden před odjezdem to vypadalo, jak kdyby se nikam nejelo…žádné pořádné přípravy a plánování. Věděli jsme jen, že cílové místo je starobylé přístavní město Dubrovník nacházející se ve spodním cípu Chorvatska. Balil jsem se na poslední chvíli večer před odjezdem… Z mé strany patří velké díky hlavně firmě Cromax moto ( www.cromax-eshop.cz ), která mě kompletně vybavila oblečením, zavazadly a dalšími periferiemi na motorku v rámci sponzoringu, bez kterých by se tento výlet uskutečňoval jen stěží…

   Vyráželo se v sobotu ráno v 9 hodin, kdy jsme měli všichni sraz v Miroslavi. Počasí krásné, výhled na celý týden taktéž. Rozloučení s rodinami a vyráží se ! Cesta probíhala skvěle, byl pařák už od rána. Všechno dobré musí přeci jednou skončit… už dlouho, nebo spíše vůbec, jsem neměl žádný problém s motorkou. Až jak na potvoru teď… těsně před Mikulovem mě dojíždí Hary a přes helmu na mě řve: Hoří ti motorka!!!… najednou jsem to zpozoroval sám… bílý dým valící se od motoru.. takové hustoty, že jsem přestával vidět před sebe… rychle zastavuji sundávám helmu a zjišťuji závadu… naštěstí jen začala prolínat olejová hadička a kapalo to na rozpálené výfukové potrubí…vypadal jsem jak pojízdná dýmovnice . Byl jsem však vybaven vším co bylo pro opravu potřeba, tak jsem ji vyměnil za novou a během 20 min se jelo dál. Poslední tankování v ČR před Lanžhotem, pak rovnou středem Bratislavy do Šamorína, kde proběhlo stravování a pak přímo k vodní nádrži Gabčíkovo. Odtud pak cesta pokračovala přes Gyor po cestách první třídy. Pak nás ale Bobkova GPSka stáhla z hlavní cesty. V Maďarsku nemají hrboly jak u nás… tam je mají napříč celé silnice, takže je chytnete všechny což po chvíli způsobilo upadnutí zadního válce na Špacírovým Introušovi. Po znovuupevnění báglu a zpérování Bobka jsme pokračovali dál… chvíli sice trvalo, než jsme se dodrkocali na hlavní štráse, ale už bez defektu.

Maďarsko – Balaton
  Nalezení kempu u Balatonu probíhalo kupodivu hladce. Čekal jsem nával, jelikož byla sezóna v plném proudu, ale byla tam pouze hrstka lidí. Domluva v českém jazyce dělala vrátnému docela problém. Ta jejich hatmatilka není vůbec podobná slovanskému jazyku. Ti mladší už rozumí anglicky, tak jsme se nějak domluvili. Passport here, pay tomorrow…to jsme pochopili a šli si rozdělat stany. Bylo kolem sedmé hodiny, když jsme se šli osvěžit do kalných vod Balatonu mezi rákosí. Na severní straně je hodně rákosí a strašně moc bahna na dně. Bořil jsem se skoro až po kolena – nepříjemný pocit, ale voda byla nádherně teplá tak jsme tam nějakou chvíli vydrželi. Jen Bobek a Ivana se nekoupali… Ivana údajně hlídala motorky, a Bobek si šel jen smočit palec od nohy aby mohl říci že se koupal v Balatonu . Při návratu ke stanům jsme dostali hlad a žízeň. Jedna parta začala rozdělávat jednorázové grily a chystat jídlo a s druhou jsem šel okupovat místní restauračku. Točené neměli, tak jsme požádali o lahvové. Špacírova žízeň byla taková, že než se babka vrátila s další várkou, tak už vracel prázdné lahve, že chce další. Čučela na nás jak maďar z kukuřice a to ještě nevěděla, že každej budeme platit zvlášť a ještě v Eurech což málem nerozdýchala Super parný den musí jednou skončit a že to netrvalo dlouho. Za chvíli tu bylo šero a z palachu na nás začaly nalítávat mraky krvežíznivých maďarských komárů. Dvě ruce na zabíjení nestačily – musel jsem se obléct do černé mikiny s kapucí, za což jsem si vysloužil přezdívku smrtka. Ale hlavně že to fungovalo. Český repelent, kterým se zbytek zájezdu našplíchal asi nefunguje na maďarské komáry.. nebo měli takovej hlad, že jim to bylo jedno . Když nás lidi z okolních stanů viděli, jak hladově grilujeme, tak nám začali nosit zbytky co nestačili sníst… jedna angličanka nám začala vnucovat až nezdravě bílé párky na což jsme se jí snažili vysvětlit, že takový hlad nemáme, ale že se může přidat a ugrilovat si je u nás na grilu. Buď nerozuměla, nebo odmítla.. teď už ani nevím. Až se všechno snědlo, tak jsme šli obhlídnout kemp. V další místní restauračce jsme narazili na partu chopristů z ČR, mířící na Plitvička jezera. To už jsem byl ale v plném proudu přesvědčování zbytku týmu abychom zítra pokračovali směr Bosnu a Herzegovinu a přes hlavní město Sarajevo rovnou do Dubrovníku. Ani po několikahodinovém líčení jak je tam krásná příroda jsem je nepřesvědčil. Argumenty typu: tě tam okradou, zastřelí atp. jsem měl na stole pořád. Sdělil jsem jim tedy, že pokud nechtějí jet, tak se sejdeme až v Dubrovníku. Byl jsem rozhodnut se tam jet podívat i sám. Špacír a Hary tu noc spali pod širákem. To se líbilo hlavně místním komárům… takže se pořádně nevyspali. Hary spal pro jistotu s nožem, kdyby mu někdo chtěl ukradnout motorku . Bobek s Ivanou (nejpočetnější team) spali v nejmenším stanu, takže mu lezly nohy ven ze stanu. Na nás musel být ale pohled  .

Bosna a Hercegovina
  Ráno brzké probuzení, malá snídaně, navštívení otřesných záchodů (tam ani pavouci nežijí), sušení stanů od rosy, zaplatit ubytování a pokračuje se. Hned po výjezdu z kempu jsem se odpojil směr jih. Druhý team jel směr východ. Do GPSky jsem nastavil Chorvatsko Bosenský přechod Županja. Maďarsko jsem projel bez problémů. Jak jsem se blížil k Bosně tak se na obzoru objevili bouřkové mraky a začalo se blýskat. Musel jsem z motorky a začít navlíkat nepromoky. Koukali se tam na mě místní, a když viděli jak se do toho soukám, tak mě jedna místní babička v šátku přišla pomoci, za což jsem jí byl hodně vděčný, jinak bych se do té pláštěnky soukal ještě teď. Za pár km jsem projížděl průtrží mračen. Asi po půl hodince jsem ji projel a začalo být zase krásně a tak šli nepromoky zase dolů… což už šlo o dost lépe . Těsně před hranicemi dělali novou cestu, jenže to tam funguje zajímavým způsobem. U nás by ji silničáři zavřeli, kdežto tam, tam se kličkuje mezi stroji v hlubokém neuválcovaném násypu štěrku. S autem to jde, ale na motorce je to šílené. Přední kolo se boří hluboko do štěrku, nejde zatáčet, zadní kolo pořád hrabe.. no prostě jízda jedna sprostá báseň. Kdyby to trvalo km nebo dva.. to by se ještě dalo, ale já to jel necelých 10 km. Ani nevíte jak jsem byl rád, až to skončilo . A vida… Dobro došli u Bosnu i Herzegovinu – vítající cedule na přechodu do bosny.. menší fronta, která vcelku rychle postupovala kupředu. Za chvíli už na mě hledí celník a porovnává mě s fotkou v pasu… asi jsem si ještě podobnej a tak mě pouští dál.. další celnice taky v pohodě, jen prohlídnou pas a techničák od motorky a popřejí šťastnou cestu. V sezóně není pro občany České republiky potřeba vízum.. V Bosně platí přihlašovací povinnost v místě pobytu, avšak vůbec se to nedodržuje. Přejetím hranic jakoby jste se vrátili zpátky v čase. Rozbořené a rozstřílené baráky lemující cestu mi zezačátku naháněli husí kůži, ale časem jsem si zvykl. Zastavují a musím si je vyfotit. Bylo už kolem 4té hodiny odpolední. Na mapě jsem zjistil, že u města Doboj je někde autokemp.. asi je, ale podle cedulí které na některých křižovatkách chyběli jsem ho nenašel. Potkal jsem policajty, kteří měřili rychlost. Zastavil jsem u nich a ptal se na kemp. Zprvu nerozuměli, ale pak mě poslali zpátky.. jel jsem tedy podle jejich rady asi pět km, vyjel z města, kolem mě ostnatý drát, bunkry, střílny… no prostě jak ve válečném filmu… tak jsem se radši otočil a jel zpátky na hlavní silnici. Pokračoval jsem směr Sarajevo, po cestě snad nějaký kemp najdu. 10km nic… 20km nic… no super asi budu spát venku…pomyslel jsem si. Asi po dvou km jsem spatřil krásně spravený domek s cedulí Motel.Zaparkuji na parkovišti vedle se točilo prasátko, vevnitř krásně udržované.. šel jsem to tedy zkusit. Domluva anglicky přímo se šéfem, za 15 euro i se snídaní – čtyřlůžkový pokoj s vlastní koupelnou. Vybalil jsem si věci, natahal do pokoje a hurá dolů na pivko. Točené neměli, ale měli lahvové Sarajevsko Pivo 11% .. a bylo vynikající.. Šéf se jmenoval Hary a příjmení si už nepamatuji… byl to šílenej puntičkář… jak někde na zemi uviděl lupínek, tak hned koště, lopatku a zametal jak o život… Pořád se mě vyptával, jak se mi u něj líbí a vyzvídal kam jedu, odkud jsem atp. Večer mě pozval na pivo a nabízel cigára, byl to šéf jak má být. Bylo na něm vidět, že si váží toho co vybudoval a staral se o zákazníky způsobem, ze kterého by si nejeden hoteliér měl vzít příklad… Kolem 21 hodiny přijely dva autobusy plné bosenských turistů vracejících se z dovolené. Vyhrnuli se jak lavina na parkoviště. Většina se nahrnula na záchod, zbytek do restauračky. Bylo mezi nimi několikero výstavních koček, na které se pěkně koukalo . .. umí se tam pěkně oblékat. Za chvíli vylezli z autobusu dva kolíci, jeden s harmonikou a druhý s bubínkem a začali hrát a zpívat lidovou hudbu. V tu ránu se všichni vyhrnuli z restaurace a začala pravá pouliční diskotéka. Všichni za ruce, skákali v kruhu, no prostě podívaná jedna radost. I ta hudba byla rytmická.. ale ten jejich taneček bych se asi bez zlomených nohou nenaučil .Takhle zpívali a tancovali snad hodinku… pak začali troubit nervózní řidiči a pomalu se začali skládat do autobusu a za několik minut odjeli. Dopil jsem pivo, zaplatil a šel na kutě. Vlezu do koupelny, v tom začne někdo mlátit na dveře. Že by nějaká kočanda.. pomyslel jsem si .Tak zase do kalhot a rychle otevřít… Prdlajs.. jedna škaredá servírka mi přinesla přenosnou chladničku, kterou jsem si zapomněl dole pod stolem. Poděkoval jsem, umyl se a šel spát. Nemohl jsem vůbec usnout… zaprvé bylo vedro a za druhé jsem měl obavy abych zítra nemusel stopovat. Motorka na parkovišti… a tak sama  .

Sarajevo a Mostar
  Ráno jsem se vzbudil a okamžitě šel zkontrolovat máňu… byla tam… UF.. to se mi ulevilo. Sbalil jsem si věci, a šel na tu slíbenou snídani. Dal jsem si obrovské volské oko s křupavým pečivem a oblohou. Bylo to výborné. Ještě teď se mi sbíhají sliny. Ještě cigárko, nasáčkovat věci zpátky na motorku a vyrážím přímo do bosenské metropole Sarajevo. Cesta ubíhala rychle. Je se všude na co dívat – tam rozstřílený barák, tam nádherné hory, tam tečeřeka, hned vedle dlabaný tunel. Nevěděl jsem kam se koukat dřív. Těsně před hlavním městem se buduje nová dálnice. asi 20 km jsem po ní jel a chtěli po mě 1 euro. Najedou zácpa – popojíždí se krokem – Vjíždím do Sarajeva – obrovské budovy, jedna zdemolovaná, druhá luxusně opravená, v mezerách jsou krásné mešity. Město je docela velké. Ani jsem ho neprojel celé. Čím blíž jsem byl starému městu, tím větší byly kolony. Prohlédl jsem si město, omrkl jsem mešitu a pomalu jsem vyrazil středem města zpátky na západ směrem na Mostar. Při výjezdu z města mě na semaforu přepadli 4 malí kluci a chtěli peníze. Obklíčili mě jak vlci kořist. Kroutil jsem hlavou a ohlížel se na všechny strany, aby mi něco nečmajzli. V tu ránu mě chytl za plyn a otočil na doraz. Motor se rozeřval div nevyskákaly ventily. Už jsem byl napřáhlej, že mu jednu vrazím, v tu chvíli začal brečet. Naštěstí se rozsvítila zelená. Zařadil jsem a rychle pryč. Příště už na ně budu nachystanej, ale teď mě chytli nepřipravenýho . Vyjíždím z města a čím více jedu na západ tím je tu příroda čím dál krásnější. Azurově čistá voda, hráze, jezera… nádherná panoramata. Hned bych tu zůstal. Silnice jsou hezky opravené. Kde ne, tam se na nich ustavičně pracuje. Jedu si v klidu, pozoruji krajinu, najednou před tunelem semafor. Po chvíli zelená, rozjíždím se, a vjíždím do tunelu. Zahaluje mě modrá mlha – zrovna v něm dělají nový asfalt. Finisher tam řádí ostošest. Je to asi nejdelší tunel co jsem kdy projížděl. Jeli jsme tak dvacítkou… šílenej smrad všude… ven jsem vyjel sfetovanej natolik, že jsem musel na chvíli zastavit. Poté jsem po hlavní cestě pokračoval na Mostar. Pořád bylo na co koukat. Zastavoval jsem a fotil každou chvíli. Podél cesty stojí hodně policistů a měří rychlost. I když jsem jel párkrát rychleji než se smí, tak jen ukázali ať zpomalím a mávli ať pokračuji dál. Dokonce jsem potkal i policistu na motorce BMW, který se schovával ve stínu a dokonce mě i pozdravil. V jednom městě jsem si zastavil na focení mostu a hodně lidí si na mě ukazovalo prstem a vykládali cosi o turistovi. Asi jich tam moc nevídají. Cesta vede celou dobu roklinou podél řeky, všude samé tunely, krásná modrá voda, do které jsem měl sto chutí okamžitě skočit. Párkrát jsem schytal pár kapek z mraku co se držel kolem největších kopců, ale jinak bylo pořád nádherně a teplota byla pěkných 28st.C. Při každém tankování na benzince – a že jich je tam požehnaně – pokaždé obětavě vyběhla obsluha a začala mě obsluhovat. Nikde nebyl problém platit eurem. Benzín mají stejně kvalitní jak u nás. Kolem cesty stáli místní domorodci s ručně dělanými lampami, kožešinami a jinými suvenýry. V Mostaru byla cesta také v rekonstrukci, tak jsem musel chvíli čekat na semaforu… hodně lidí tam jezdí i na červenou, proto tam postavili pro jistotu i policisty. Mostar je také rozlehlé město jak Sarajevo, akorát má míň vysokých budov. Nachází se v dolině lemováno obrovskými kopci, ze kterých jej za války odstřelovali. Hodně baráků je ještě rozstřílených a zdevastovaných, ale jde vidět i mnoho nově opravených a krásných domků.

Chorvatsko – Dubrovník
  Vyjíždím z Mostaru a už jedu podle cedulí na Dubrovník. Krajina se postupně začíná měnit a už není tak hornatá. Jen velké kopce porostlé pár smrčky a všude zákaz ohňů. Teploměr ukazuje 33 stupňů když přejíždím Bosensko-Chorvatské hranice. Zase prohlídka pasu a techničáku a za chvíli jsem v Chorvatsku. Všichni tady jezdí jak prasata… cedule 60km/h jim očividně nedělá vrásky. Normální rychlost tu je kolem kila i ve vesnici. Policajti zatím žádní. kolem 5té hodiny odpolední přijíždím do Dubrovníku. Pěkné město.. říkám si.. a jedu do středu. Zaparkovat není kde, skútry tam lítají všude a třikrát si ho omylem projíždím, jelikož 2× špatně odbočuji. Pak jsem nalezl krásnou úzkou cestičku kterou si to sunu rovnou na kopec nad Dubrovníkem, kde dělám pár fotek starého přístavu. Čas pokročil a tak začínám hledat nějaký kemp. Chci se vykoupat, a tak to musí být kemp u vody. Zdá se to pěkně velký problém. Samé kempy v zahradách atp. Hrůza.. najel jsem ještě zhruba 50 km než jsem jeden našel. Dokonce na mě mluvili i částečně česky. Byla zde hlava na hlavě, ale co… byla tam voda, a to je hlavní. Samej srb, nějakej bosňák, chorvat a 3 auta čechů. Ještě jsem zapomněl, že když jedete do Dubrovníku, tak musíte projet dvěmi hranicemi Bosny a Herzegoviny. Mají tam kousek moře.. takže jsem dneska hranice přejížděl už 5×. Tady už ale pouští jen když na ně zamáváte z dálky pasem. Rozbalil jsem stan, a šel plavat… rozpálenej jsem tam houpl a málem jsem dostal infarkt.. nebyla tak horká jak jsem čekal . Výborně mě to ale schladilo. Otevřel jsem si Plzničku co jsem si vezl sebou a koukal na moře. Vyfotil jsem si západ slunce a šel obhlídnout kemp. V restauračce všichni jedli mušle… To jsem nechtěl riskovat, tak jsem si dal radši jedno Ožujsko (místní pivo). Zanedlouho mi nad hlavou začalo něco ukrutně vrzat… asi cikáda, nebo jaká havěť tu žije. Naši cvrčci jsou proti tomu jen hodně slabý odvar. Dopil jsem pivčo a šel jsem spát. Nedalo se ale vůbec usnout jaké bylo vedro.

Ostrov Pag
   Ráno jsem se vzbudil v 7 hodin, nasnídal se a šel platit. Usmlouval jsem cenu ještě o 20 kun dolů, koupil pití na cestu a šel se balit. Musel jsem čekat než uschne spodek stanu. Cirka v 8 hodin jsem pomalu opustil kemp a jel na sever podél pobřeží až na ostrov Pag. Kousek za Splitem jsem potkal druhou půlku expedice. Vykládali mi jak někde po cestě policista pacifikoval nějakého motorkáře, jak byli na Plitvičkách, že je navigace posílala pořád do Bosny a jezdili pořád dokola. Bobek si ještě zapomněl doklady v restauraci, tak se pro ně musel 150Km vracet. Alf zkoušel pevnost bočních kufrů, když Varadero v kempu na trávě odložil, jak Špacír vylíval vodu po dešti z bot a jiné zážitky . Chvíli jsme ještě kecali a poté se opět rozdělili s tím, že oni jedou do Dubrovníku a já na Pag, kde jsou na dovolené kamarádi z našeho městečka. Ještě mi zbývalo zhruba 3 hodinky cesty. V Zadaru mi zkolabovala GPSka. Nevydržela mi baterka, protože jsem u toho poslouchal ještě hudbu. Tak jsem jel podle slunka… akorát krapánek blbě… Zamotal jsem se až na letiště a pak jsem musel přes místní vesničky abych se dostal na hlavní cestu které vede do Města Pag. Nakonec jsem úspěšně trefil. Ostrov Pag je jedna velká skála v moři… samej kamen. a jen sem tam nějakej porost. Do Pagu jsem dorazil něco kolem 16:30.. nikomu jsem se samozřejmě nemohl dovolat.. všichni se slunili na pláži a telefony měli na pokoji. Tak jsem se je vydal hledat. Za deset minut už si mě jeden odchytl a navigoval mě k ostatním. Odchytl jsem Busha aby mi šle ukázat kde bydlí. (nebojte, nebyl to ten prezident ). Za krátko jsem už handloval cenu za ubytování a garáž na motorku o jeden barák vedle. Povedlo se o 50kun, ale podmínka byla jedno Plzeňské navrch. Což nebyl problém, jelikož kluci měli plnou ledničku. Dostali jsme se až k zaměstnání. Vykládal jak od 83 roku jezdí s velkými loděmi, že byl v Indii, v Somálsku atp. ale teď převzal po rodičích tento barák a živí se cestovním ruchem. Jakmile zjistil, že já také opravuji počítače, tak mě hnedka naverboval na ten jeho. Ještě ten den večer se strhla taková bouřka při které padali kroupy o velikosti palce. Místní tvrdí, že to tu ještě nezažili. Druhý den jsem se celé dopoledne trápil z jeho totálně podělaným notebookem. Připojení na internet jen pevná linka – 5kb/s .. hrůza… Na druhou stranu mi uvařil oběd, dal pivo, meloun a ještě mi zaplatil. Hned odpoledne jsem vyrazil na nákupy dárků domů. Pak jsem vyrazil na pláž. Vykoupal jsem se, dal si šíleně velkou porci kopečkové zmrzliny. Hned vedle pláže byla pizzeria. Neodolal jsem a dal si jednu s mořskými plody. Večer jsme ještě poseděli na terase s klukama, dali si české pivko a chorvatského Gina. Když jsem šel spát, tak jsem měl v pokoji přerostlou stonožku. Měřila zhruba 5 cm. Celý večer mě kousali komáři, tak jsem se moc nevyspal. Ráno měli přijet Bosňáci matlat se nějakým zázračným bahnem co je umělých nádržích ve městě Pag, tak jsem musel do 8mi ráno vyklidit pokoj. Když jste šli kolem nich jak byli naplácaní tím bahnem, tak ukrutně smrděli. Připadalo mi to, jako když do těch nádrží svádí veškeré odpady ze všech domků okolo a pak to doporučují jako léčivé… fuj… v 11 hodin dopoledne jsme měli se zbytkem bandy sraz na silnici podél pobřeží, že pojedeme společně domů. V 11 hodin tam na mě už čekali. 

Společně jsme vyrazili do posledního kempu v Chorvatsku kousek za městem Rijeka. Obrovský kemp, malá plážička, ale zato s kraby, ježky, hvězdicemi a jednou chobotnicí a spousty barevných ryb. Večer jsme vyrazili hledat jídlo… hned před kempem jsme našli rychlé občerstvení. Dal jsem si Big Hamburger..po skoro celém dni hlady jsem ho zblajzl jak malinu. Za chvíli začal foukat ledový vítr a tak jsme zalezli do vedlejší restaurace. Tam jsme se trošku rozveselili a hurá na kutě.

Cesta zpět
  Ráno chladněji než jindy, zamračeno. Sbalili jsme si stany a šli platit. Vrátnou jsme chtěli ukecat aby nám dala slevu… že nepotřebujeme papír . Sice to pochopila, ale říkala, že nemůže – má tam šéfovou. Aspoň jsme tedy řekli, že jsme neměli stan. Vyrazili jsme hledat benzinku. Nějak nás nepochopila GPSka a hnala nás po dálnici. Museli jsme zaplatit a sjet mimo. Benzinka měla snad 12 stojanů ale co bylo v nich nevím. Dojel jsem asi 50 metrů před hranice se Slovinskem a motorka škubla a zdechla… Nechtěla vůbec naskočit. Po chvíli se mi to povedlo. Sice to škubalo, ale jelo to. Projeli jsme hranice.. bylo kolem 16 st. celsia a místy pršelo. Musel jsem navlíknout nepromok s komentářem ostatních že vypadám jak kosmonaut se pokračovalo dál . Vzhledem k počasí jsme se rozhodli trhat kilometry ve velkém po dálnicích. Takže koupit známky, nasadit rychlost a jelo se. Zastavili jsme na Jídle ve Slovinsku u benzinky. Takovýho žrádla jsem už dlouho pohromadě neviděl. Mohli jste si vybrat co jste chtěli – prostě samoobsluha. Pak vám to dle oka zhodnotila pokladní a naúčtovala. Nadláblí jsme zase vyrazili do deště. Pršelo místy až do půlky Rakouska. Ve Vídni už svítilo slunce a já shazoval skafandr. za 40 min už jsme přejížděli hranice z ČR a těšili se až slezeme po 600stech dnešních kilometrech z motorky. Dorazili jsme všichni celí a zdraví. Celkem jsem najel zhruba 2600 km. Byl to super výlet. Při parkování motorky do garáže mě bylo líto, že už to skončilo. Hned bych se tam vrátil a projel to znovu. Ještě že mám alespoň útěchu v další cestě, která se uskuteční koncem srpna do Rumunských hor z partou lidiček na Dominátorech.

0 komentářů