Nizozemsko – země, jaká vyšla z moře

15. 9. 2009 Út 10.23 od Prchal | Nizozemsko |

  Samotář určitě nejsem, ale občas se v životě vyskytne období, kdy člověk má potřebu být chvíli jen sám na sebe, změnit prostředí, urovnat si myšlenky a tak trošku i překvapit „toho druhého v zrcadle“. Právě kvůli tomuto jsem se jednoho večera ocitnul sám na amsterdamském letišti Shiphole. Za zády jsem nechal vše, co jsem znal a před sebou jsem měl jenom neznámo. Nizozemí je malé, ale osobité. I lidé méně znalí zeměpisu jsou vám schopni vyjmenovat základní typická slova pro tuto zemi. Větrný mlýn, tulipán, sýr a dřevák. Někteří další přidají i kanál, kolo a „podmořskou“ výšku. Občas jsem se musel zamýšlet nad tím, jak mohlo, na tak malém kousku světa zvaném Evropa, vzniknout tolik národnostních a kulturních odlišností. Právě kvůli osobitosti je Nizozemsko silným podnětem pro podobné úvahy. Hned v úvodu jsem zjistil, že Nizozemsko je nesprávně označováno jako Holandsko. Holandsko je název středo-západní části státu a celá země se nazývá Netherland. Název Nizozemí získala podle krajinného profilu, jaký se nachází ze dvou třetin pod hladinou moře. S pocitem, že alespoň vím název místa kde se zrovna nacházím, jsem si na letišti půjčil auto a pak přespal v kempu na okraji Amsterdamu. Má příští zastávka byla jasná.

Město romantiky a zakázaného ovoce

  Ráno na mě hlavní město Amsterdam nebylo příliš přívětivé. Málem jsem už platil více než 25 euro za celodenní parkování, než jsem úplnou náhodou našel mnohem levnější místo. Parkování v Amsterdamu totiž stojí nekřesťanské peníze a vyplatí se najít jedno z mála záchytných parkovišť Park + Ride, kde vám k parkovnému dají dokonce lístek na tramvaj. Po cestě do centra jsem pochopil důvod. Amsterdam má sice drahé parkovné, ale na druhou stranu má rozsáhlou síť cyklostezek a hromadné dopravy. Výsledkem je zdravé město, kde nejsou k vidění žádné zácpy a lidé na ulici nedýchají každý den ze vzduchu olovo. 

   První věc, jaká v Amsterdamu zaujme běžného turistu, je obrovské množství kol. Kola, velmi podobná dámským, jsou zde doslova na každém rohu. K vidění jsou běžně kola poházená na ulici, speciální parkoviště na kola (dokonce i železobetonová několikapodlažní jako pro auta), speciální lodě pro převoz kol atd. Měl jsem to štěstí, že jsem dokonce viděl loď s hydraulickým ramenem, jak vybírá staré zrezlé bicykly ze sítě vodních kanálů. V Amsterdamu jsou kola všude, i ve vodě.
   Spletence vodních kanálů, starých budov, zdvihacích mostů, houseboatů a lodí působí velmi romantickým a uklidňujícím dojmem. Amsterdam je svým urbanismem natolik originální, že mě nenapadalo žádné srovnání s jinými evropskými městy. Obzvlášť zvláštní kouzlo má Amsterdam při pohledu z lodě. Celková délka kanálů se pohybuje okolo 80km a jejich hloubka mezi 2–3metry. Voda je prostě hlavním médiem tohoto místa. Pokud vynecháme architekturu, je patrné, jak jsou nizozemští občané tolerantní a otevření k cizím kulturám a věcem, které jsou v jiných zemích tabu. Národnostně je Amsterdam velmi pestrý a ne nadarmo si získal přídomek kosmopolitní. Po ulicích jsou vidět proslavené coffeeshopy, kde lze legálně kouřit marihuanu a hašiš, kluby pro lesbičky nebo gaye, dokonce i prostituce je tu legální.
  Každou noc se z Amsterdamu stává úplně jiné město. Zaplní se hospody, zmíněné cofeeshopy a taneční kluby (ne náhodou slavná jména taneční hudby jako DJ Tiësto nebo Armin van Buuren pochází právě odtud). Pokud přijedete ve správné datum, můžete navíc zažít koncert pod širým nebem obklopeni krásou města. Část převážně mužských návštěvníků v noci zamíří do The Red Light District (Ulice červených neonů). Prostituce v přístavním městě má velkou tradici, po staletí si tu totiž námořníci ukájeli své touhy. Město proti tomu bojovalo všemožnou legislativou a represemi, až nakonec zjistilo, že je mnohem efektivnější ji povolit. Vznikla Ulice červených neonů, kde dívky všech barev a velikostí stojí v červeně prosvětlených výlohách a procházející zákazníci si mohou vybírat podobně jako v supermarketu. Místo se stalo populární turistickou atrakcí. Prostitutky v Amsterdamu dnes mají pracovní smlouvy a odvádějí daně. Město se tím zbavilo palčivého problému a naopak si tím získalo mezinárodní výjimečnost, díky níž na legalizaci prostituce vydělává miliony euro ročně.

Krajina popírající Aristotela

   Další ráno jsem odjel z periferie Amsterdamu na sever, což je zemědělská část země. Nizozemí má fascinující krajinu. Když se otočíte kolem dokola, horizont v dáli vidíte jako geometricky dokonalou přímku. Krajina je tak rovná, že by tu člověk uvěřil už staletí přežitým teoriím, že planeta Země je deska. Sami Holanďané říkají: „Bůh stvořil svět, ale Nizozemci stvořili Nizozemsko.“ Něco na tom bude. Lidé si doslova vydobyli svou zem v dlouholeté bitvě s mořem využitím hrází, přehrad a umělých vodních toků. Vodní inženýrství je tu velice vyvinuté. Každá píď jejich země obsahuje stopu lidského zásahu. Stejně jako město Amsterdam, je i nizozemská krajina protkaná sítí umělých zavlažovacích kanálů. Na polích perfektních obdélníkových tvarů ohraničených příkopy s vodou, je možné poté zahlédnout líně se válející krávy nebo ovce. Vzhledem k tomu, že 70% nizozemského zemědělství se zaměřuje na živočišnou výrobu, je to velice pravděpodobné. V zemi, která je na patnáctém místě na světě v hustotě zalidnění, je skvělá silniční síť. Silnice jsou v dobrém stavu a orientace díky inteligentnímu značení nedělá problém. Běžné jsou zdvihací mosty, a to i na dálnicích. Řidiči jsou zde ukáznění a tolerance obyvatel se tu projevuje také při silničním provozu. Navíc tu policisté povolují 0.5 promile alkoholu v krvi, tedy po třech slabších pivech jste právně schopen řízení. Po asfaltu jsem se dopravil do městečka Edam, kde se vyrábí známý sýr Eidam. Hned poblíž je další přístavní městečko Volendam, kde poprvé vidím pracující větrný mlýn konstruovaný pro přečerpávání vody. Ne nadarmo se Nizozemsku říká země větrných mlýnů, jsou poměrně časté. Jejich počet je ale zanedbatelný vzhledem k počtu jejich modernizovaných bratrů – větrných elektráren. V posledních letech mají firmy, vyrábějící tyto stavby, v Nizozemí hotové žně. Dělají se tu po stovkách a za poslední desetiletí v některých částech silně zakořenily a výrazně změnily krajinný vzhled.

Země inženýra Cornelise Lelyho

  Při pohledu na mapu Nizozemí, každého jistě prvně zaujme zvláštní dlouhý úzký útvar na severu připomínající jakousi bariéru. Místo, nazvané krkolomným výrazem Afsluitdijk, je životním dílem geniálního inženýra Lelyho. Umělá hráz o délce 32km oddělující moře, je účinný způsob, jak se Nizozemsko chrání proti rozbouřenému živlu a jak snižuje riziko záplav, když se většina země nachází v minusové nadmořské výšce. Navíc hráz zajišťuje i silniční spojení, protože je na jejím povrchu vybudována čtyřproudá dálnice. Asociace amerických stavebních inženýrů zařadila projekt Aifslutdijk na seznam sedmi největších divů techniky po bok Empire State Building nebo Golden Gate Bridge.
   Cesta ke splnění Lelyho vize však nebyla jednoduchá. Projekt byl řadu let označován za nereálný. Až když se Cornelis Lely stal ministrem dopravy a sever země v roce 1916 zpustošily silné záplavy, se celá myšlenka se dala do pohybu. Realizace trvala desetiletí. Na hrázi pracovalo padesát tisíc dělníků a pomocí dvěstěpadesáti lodí přemístili desítky miliónů m3 zeminy z mořského dna. Sám Cornelis Lely se dokončení svého díla nedočkal. Zemřel v roce 1929 tedy 4 roky před koncem prací.
   Po dokončení hráze se velká čerpadla dala do pohybu a došlo ke snížení hladiny, nyní již ohraničené, části moře. Ustupující voda pak obnažila novou zemi. Vznikla část Nizozemí nazvaná Flevoland. Vše ve Flevolandu je proto nové. Největší město Almere s 180 000 obyvateli začalo vznikat v roce 1976 a dnes se je přezdívané Městem moderní architektury, protože v celé zástavbě pochopitelně nenajdete žádnou historickou budovu. Historické jádro naleznete pouze ve vesnici Urk, a to pouze proto, že ležela původně na ostrově. Po ústupu hladiny se ze samostatného ostrova stala „pouhá“ součást pevniny.

Cestovatelská Svatá trojice

  Jižně od Amsterdamu se hned vedle sebe nachází tři města. Den Haag, Delft a Rotterdam. Dohromady tvoří pro turisty velice přitažlivou trojici. I když je hlavní město Nizozemí Amsterdam, legislativní moc a sídlo nizozemské královské rodiny patří Haagu. Navíc je to město s mezinárodním významem, protože v něm sídlí několik významných institucí. Například právě v Haagu byl souzen Slobodan Miloševič u Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.
  Vzhledu Haggu dominuje několik moderních výškových administrativních budov. Mimo to, má působivé historické centrum a náměstí plné kavárenských stolů, kde v příjemné pohodě plyne čas. Po ulicích se běžně prohánějí na kolech elegantní muži v oblecích s neméně elegantními dámami.
   Pouze deset minut jízdy autem je od Haagu vzdálený Delft. Toto malé gotické město s 96 000 obyvateli si překvapivě stále zachovává svou atmosféru z pár století zpátky. V 17.století byla většina města zničena při požáru a pak znova vybudována. Delft je známý vysokou úrovní technického vzdělávání díky Technische Universiteit Delft, kam denně dochází až 13 000 studentů. Z věží tří kostelů, které se tu nacházejí, je výhled, jaký bere dech. Z věže si lze prohlédnout původní výstavbu domů protkanou sítí vodních kanálů, jaké dominují solitérní stavby kostelů a městské radnice. V dáli při dobré viditelnosti jde zahlédnout přilehlá města Den Haag a Rotterdam.
   Město Rotterdam je nizozemské druhé největší město. Do roku 2004 se pyšnil titulem Největší přístav na světě, než ho předstihla Šanghaj. Nyní je „pouze“ největší v Evropě. Přístavem Europort však stále denně projdou tuny přepravovaného materiálu a protočí se tu obrovské sumy peněz. Za války byl Rotterdam bombardován nacistickým Německem a na místě zničených budov dnes vyrostly moderní objekty. Symbolem celého města se stal Erasmusbrug. Most dostal jméno podle filozofa jménem Erasmus z Rotterdamu. Dnes se mu však říká Labuť pro jeho originální a netypický vzhled.
   K večeru se můj čas cestování naplnil a já (naštěstí ne v právě zkrachovalých aerolinkách SkyEurope) odjel nazpět domů. Vzpomínky zprvu intenzivní začaly postupem času blednout se záplavou běžných starostí a nástupem každodenní rutiny. Přesto jsem se z Holandska vrátil jako člověk mnohem více vyrovnanější s pocitem vnitřního obohacení. A to je vlastně hlavním důvodem, proč lidé vůbec cestují, nebo ne?

1 komentář