28. 11. 2009 So 21.10 od Prchal | Velká Británie |

Skotsko bylo starými Římany nazýváno po latinsku Kaledonie. Jméno, stále některými lidmi užívané, bylo geology použito pro název velké geologické události, která dala za vznik mimo jiné právě Skotsku. Kaledonskému vrásnění. Díky němu lze v severní části Velké Británie najít spoustu rozmanitých přírodních krás. A ty jsme hodlali objevovat.

Před 400 miliony let…

Před 400 miliony let byl svět rozdělen, dnes již zaniklým, Iapetuským oceánem. Skotsko, Skandinávie a Severní Amerika byly jedním kontinentem a na druhé straně oceánu ležela původní Anglie a zbytek severní Evropy. Kontinenty se k sobě nebezpečně přibližovaly, až došlo ke kolizi, jaká dala za vznik Kaledonskému vrásnění. To smíchalo Skotsko, jako puzzle, ze šesti různých kousků země s odlišnou geologií. Celek je proto velice pestrý a turista, projíždějící Skotskem, je vždy ohromen, jak rychle se okolo něj mění výraz krajiny. Skotská země se po jejím vzniku následně spojila s Anglií a vznikla tak Velká Británie.
Možná kvůli geologické odlišnosti Skotska od Anglie, je i tolik odlišností mezi národy, které obě země obývají. Oboustranná averze, způsobená staletími starými spory, křivdami a válkami, je dodnes stále silná. Zatímco obě země navenek fungují v politické spolupráci v rámci Velké Británie, vnitřně je sužují spory. Navíc názory hlásající nezávislost Skotska nabývají v posledních letech na síle.

Brána do západního Skotska

Každý, kdo jede ze severo-východu na západ Skotska, nemine město Inverness. Město se 70 000 obyvateli je správním centrem části Skotska jménem Highlands (Skotská vysočina). V poslední době získalo přídomek nejvíce rostoucího města v celé Británii. Také je známé pro čistý anglický přízvuk, což je, vzhledem k paletě různých skotských dialektů, u Skotů skoro věc nevídaná. Město, jehož vzhledu dominuje hrad z 12.století a protékající řeka Ness, leží nedaleko slavného jezera Loch Ness. Jezero dosahuje hloubky 300m a má objem přibližně se rovnající součtu objemů všech ostatních jezer v Británii. Jezero vzniklo před 10 000 lety díky posunu ledovců. Starý původ jezera společně s jeho hloubkou pravděpodobně způsobily, že se začaly šířit zvěsti o dinosaurovi jménem Nessie, který žije v jeho hlubinách. Výpovědi očitých svědků se nikdy nepotvrdily, však přinesly Loch Ness takovou popularitu, jakou se nemůže chlubit ani Bajkal, nejhlubší jezero na světě (1680m). Poblíž jezera jsme se rozhodli strávit první noc. Abychom zažili něco neobvyklého, rozhodli jsme po celou naši cestu stanovat mimo síť skotských kempů. Stany jsme tedy improvizovaně postavili v lese na křižovatce turistických stezek. Společnost nám dělal jen Francouz středního věku, který spal na stejném místě v jeho dodávce. Pro jeho nemluvnost jsme mu vymysleli přezdívku vrah. Ta se nakonec ukázala jako neopodstatněná, protože jsme se všichni ráno probudili živí a zdraví.

Nejkrásnější údolí

   Ve vzdálenosti asi 20km od Loch Ness leží malebné údolí Glen Affric. Na relativně krátkém úseku silnice dojde, k již zmíněné, rychlé proměně krajiny. Člověku až připadá, že se tak stane jako mávnutím kouzelného proutku. Často je popisováno superlativem nejkrásnější údolí ve Skotsku. Až tisíc metrů vysoké kopce porostlé stromy a lišejníky tu obklopují jezero Affric. V údolí lze nalézt pozůstatky starých kaledonských lesů formovaných na konci Doby ledové. Do dnešní doby se jich zde dochovalo pouze 1% původní rozlohy a jsou dnes domovem divoké zvěře, hlavně zdejší velké populace jelenů lesních.
  Život v tomto údolí by se mohl na první pohled zdát skoro rájem, ale úplně to tak nebylo a není. Od 15. – 19. století bylo údolí obýváno hrstkou farmářů závislých na nepříliš úrodné půdě. V 18.století přišla změna v podobě zavedení těžby borového lesa, vytváření mýtin pro chov ovcí a lovu vysoké zvěře. Život lidí se zlepšil, ale bylo to na úkor přírody. V roce 1951 proto přijala Glen Affric do svého ochranného vlivu organizace National Trust for Scotland (NTS) a začala krajinu chránit a restaurovat.
  Turisté si dnes mohou údolí prohlédnout z pěší stezky. Problém jen nastává v deštivých období, kdy je stezka plná vody a občas se změní i v potok. Chůze se tak poté stává poněkud obtížnější, přesto ale neubírá nic na kráse celého údolí, naopak mu přidává nádech divočiny.

Railway to heaven

Města Inverness a Kyle of Lochalsh na západě spojuje zajímavá železnice the Kyle Line. Je totiž považována za jednu z nejvíce scenerických a malebných železnic na světě. Jelikož vedle ní je po většinu její délky i silnice, rozhodli jsme si ji „projet autem“. Skotská vysočina, kterou protíná, byla stejně působivá jako železnice sama. Ta byla otevřena v roce 1897 a okolní terén donutil inženýry postavit 29 mostů a odstranit 31 sekcí skály. Průměrná cena na jednu míli (1míle = 1.6km) byla 20 000liber.
Navečer jsme dorazili do vesnice Plockton poblíž ostrovu Skye. Přístavní vesnička je položená v zátoce obklopená kopci a je přímo ukázkou malebnosti. Protože okolní skaliska tříští mořské vlny, jsou domy bez jakéhokoliv nebezpečí postaveny jen pár metrů od moře bez jakýchkoli bariér. Plockton má pouze 378 obyvatel, kteří ale dokáží přímo bravurně těžit z turistického ruchu. Vesnice je proto plná hotelů, restaurací, hospod a jiné občanské vybavenosti vydělávající na turistech. My jsme veškeré nabídky ubytování ignorovali a nadrzo, ale bez problémů, si postavili stany na přilehlé louce.

„Okřídlený“ ostrov Skye

   V ranních hodinách jsme se vydali směrem k nedalekému ostrovu Skye. Skye je druhý největší ostrov Skotska a s pevninou ho spojuje velmi kontroverzní železo-betonový most ve tvaru oblouku. Byl dokončen v roce 1995 s překročením původního patnácti milionového rozpočtu o dalších deset milionů liber. Vláda proto zavedla mýto 11.4liber pro průjezd tam a zpět. Silniční spojení tím získalo přídomek nejdražší v Evropě. Mýto se stalo terčem velkých protestů. Někteří místní lidé se ho snažili záměrně ignorovat a přitom jich asi 500 bylo policií zatčeno. Mýto se posléze stalo velkým skotským politickým tématem, až v roce 2004 došlo k jeho zrušení.
   Ostrov Skye vznikl sopečnou činností a převládající horninou je tu žula. Největší město je přístav Portree s 2000 obyvateli. Celá jedna třetina ostrovanů tu hovoří skotskou gaelštinou, jazykem pocházejícím ze starších dob, který byl později nahrazován angličtinou. Na silnicích tu proto běžně uvidíte dvoujazyčné ukazatele. Aby člověk poznal ty pravé krásy ostrova Skye (původní název ostrova lze z gaelštiny přeložit jako „okřídlený“), tak se rozhodně vyplatí si ho projet celý. Silnice jsou mnohdy úzké a nedá se jet příliš rychle. To ovšem vůbec nevadí, protože výhled z nich řidiči úplně bere dech a ten by stejně nebyl schopen rychlé jízdy. Z mořské hladiny tu vystupují majestátní žulové masivy, které strmě přecházejí až v 900m vysoká pohoří. V podobné krajině u nejsevernějšího cípu ostrova jsou posazeny ruiny hradu Duntulm. Celek pak působí až kýčovitým dojmem.
   Jakmile jsme plni zážitků opustili ostrov, vydali jsme se jižní cestou vedoucí okolo hradu Eilean Donan (známý z filmu Highlander) a procházející údolím Shiel, které nám velmi připomínalo Alpy. Rozmanitost skotské geologie na nás opět zapůsobila. Navečer jsme rozbili stany na louce poblíž silnice a v pozdních hodinách jsme zjistili, že se úplnou náhodou nacházíme na kravských pastvinách. Naštěstí si nás krávy nevšímali a my jsme strávili sice bezesnou, ale zároveň i bezproblémovou noc.

Poslední divoké místo v Británii

   Jižně od ostrova Skye se nachází poloostrov Knoydart. Mezi cestovateli se mu říká poslední divoké místo ve Spojeném království, protože slovo, které je nejvíce spojováno s tímto místem, je odlehlost. Na poloostrov vede pouze jedna slepá cesta, která končí na jeho začátku a odtud je každý návštěvník donucen jít po svých. Už ona zmíněná silnice má nádech divokosti. S šířkou pouze pro jeden automobil se klikatí přes louky, skály, potoky anebo jste po chvíli donuceni odhánět neústupné Highlands cows (česky Skotský náhorní skot) neboli jednoduchým jazykem řečené „chlupaté krávy“. Po hodině a půl v autě silnice najednou končí u malého parkoviště. U něj je i recesistické placení parkovného, tedy malá kasička obsahující sklenici do zavařeniny, do které by měl každý návštěvník hodit půl libry.
   Po zaplacení jsme si dali batohy na záda a vyšli na túru. V Knoydartu nežije moc lidí. Největší vesnice (asi z pěti celkově) se jmenuje Inverie se 100 dospělými obyvateli. Ve vesnici je pošta, základní škola, ubytování pro případné turisty a hlavně nejodlehlejší hospoda v Británii. Jediné dopravní spojení je zajištěno lodí, která přijíždí třikrát týdně. Obyvatelé poloostrova jsou pyšní na své soužití s přírodou. Například elektřina se zde získává z vodní elektrárny a v případě její opravy jsou připraveny nouzové dieselové generátory proudu.
   Dostat se do vesnice Inverie bylo bohužel nad naše časové možnosti. Nutnost pěší chůze zde totiž logicky dává vzdálenostem na mapě úplně jiný rozměr. Cesta vedla podél jezera Duich obklopeného strmými svahy hor a byla proto velmi mokrá. My po první půlhodině pochodu litovali, že nemáme sebou holinky. Když jsme po třech hodinách potkali turistu s mapou na krku, byli jsme překvapeni, jak malou vzdálenost jsme vzhledem k rozloze celého ostrova urazili. Přesto přírodní scenérie nedotčené člověkem byly přímo úžasné a Knoydart byl nejspíš to nejzajímavější, co jsme v celém Skotsku viděli.

Most Harryho Pottera

V poslední den jsme přijeli do města Fort William. Poblíž města je Glenfinnan Viaduct, most zasazený v kopcovité krajině, známý svým účinkováním ve filmech o Harrym Potterovi. Hollywoodské filmy jsou ale jen třešnička na dortu. Most je především úctyhodné inženýrské dílo. Je připisováno Siru Robertovi McAlpinovi, inženýru, který stvořil most s 21 oblouky pouze z čistého betonu bez jakékoliv výztuže. Stavba se proslavila, dostala se i na skotské bankovky a dokonce o ní koluje i pár pověstí. Podle jedné z nich, při betonáži mostního pilíře, spadnul dovnitř tažný kůň s povozem i s řidičem, když vykládali náklad čerstvého betonu. Oba byli následně v cementové směsi pohřbeni. Pozdější vědecké průzkumy mýtus ovšem nepotvrdily, naopak zjistily, že se incident odehrál na jiném skotském mostu, jen s tím rozdílem, že řidič přežil. Most byl dokončen v roce 1901 a dodnes je součástí železniční sítě Skotska. Navíc na něm pravidelně jezdí parní vlak, který láká hlavně fanoušky čarodějnické ságy spisovatelky Rowlingové.

Hora, která má hlavu v oblacích

   Jak čas pokročil přiblížil se závěrečný moment naší výpravy, kvůli kterému jsme se vůbec ocitli u Fort Williamu. Ben Nevis. Tento obrovský žulový masiv je s výškou 1344m největší horou Britských ostrovů. S vrcholovými ambicemi jsme navštívili informační centrum, kde ovšem pro nás neměli dobré zprávy. „Na vrcholu je vítr o rychlosti 120km/h a očekáváme 6cm srážek. Výstup na vrchol vám nemůžu doporučit“, řekla nám místní pracovnice centra. Doslovný překlad původního názvu hory z původního skotského jazyka zní „hora, která má hlavu v oblacích“ a tento název ji zcela věrně vystihuje. Na vrcholu Ben Nevisu je průměrně 261 bouřek ročně a spadne tam 4 350mm srážek (pro srovnání, v Praze je cca 540mm).
   I přes špatné zprávy jsme se rozhodli výstup alespoň zkusit. Vzali jsme si potřebné oblečení a vyrazili vstříc vrcholu. Zpočátku jsme nečekali, že se dostaneme daleko. Po chvíli jsme se ale chytli zkušeného páru horalů a ve dvou třetinách kopce jsme potkali muže vedoucího asi desetiletou rozesmátou dceru, jaký nám tvrdil, že se právě vrací z vrcholu. V tu chvíli jsme věděli, že tam budeme i my. Po dvou a půl hodinách výstupu jsme se opilým krokem, způsobeným kvůli opravdu silnému větru, dopotáceli na vrchol. Výhled byl přímo božský. Na vrcholu byly zbytky budovy hvězdárny a nouzový přístřešek pro turisty zachycené špatným počasím. Ten byl, bohužel pro nás, naprosto přeplněný, protože z druhé strany se nebezpečně blížila bouře, před kterou nás varovala milá paní dole.
   Nejnebezpečnější úsek sestupu jsme naštěstí zvládli ještě za sucha. Pak na nás bouře udeřila. Kapky vody, nesené obrovskou silou větru, nás bodaly do obličeje jako jehly. Kameny se staly velmi kluzkými, ale nakonec jsme se kompletně promočení dostali zpátky dolů s pocitem vítězství a falešné jedinečnosti. Až později jsme totiž zjistili, že dobývání Ben Nevisu má velikou tradici. Jako oficiálně první člověk byl nahoře v roce 1771 James Robertson. Od té doby jej navštívily snad stovky či tisíce dalších lidí. V roce 1911 nahoru dojel, po několika dnech vlastními silami, tehdejší automobil. V roce 1981 studenti z Glasgow donesli na vrchol z recese manželskou postel. Nahoře byl i muž s trakařem, kočár tažený koněm a existují nepotvrzené zvěsti, že i muž s piánem, který hrál nahoře skotskou internacionálu.
   Po náročném výstupu nás čekala už jen cesta zpět na severo – východ, kde jsme přebývali. Ve Skotsku jsem byl na cestách už podruhé, přesto jsem odjel domů s úplně novými zážitky a hlavně s pocitem, že je ve Skotsku pořád tolik krásných míst, kde jsem ještě nebyl a že by trvalo snad měsíc či dva, abych jej poznal celé. Nejúžasnější věc na Kaledonii je totiž její, snad až nekončící, pestrost. Pestrost přitahující jako magnet, která v lidské paměti zůstává po dlouhou dobu, i když člověk skotskou zemi už dávno opustil.

Fotografie: Jiří Havelka – Zdroj: en.wikipedia.org