Súdán - největší a pro mnohé jedna z nejobávanějších zemí Afriky

Súdán

   Súdán – před několika týdny ještě největší, ale také i nejobávanější země Afriky. Nikdy nebyla zemí klidnou. Střetávali a střetávají se zde dva světy… arabský a černý. Poklidný život byl narušen občanskou válkou, která trvala více než 20 let a zmařila životy milionům domorodců.

Andrea | Súdán | 21. 1. 2012 So 21.36

   Většina země se po desetiletí zmítá v krveprolitích, za kterými stojí nejen životní podmínky a kmenové války, ale i postoj arabské vlády, obrovská naleziště ropy a nevzdělanost obyvatel. Obyvatelé Dárfúru žijí v permanentních bojích a strachu z toho co přijde. Jih Súdánu na tom byl o něco lépe. Občanská válka vyhnala ze svých domovů ty co přežili, sebrala jim nejen střechu nad hlavou, ale i jejich jistoty v už tak nejistém životě.

Sestra náčelníka s tradičními bubny

  V roce 2005 bylo pod nátlakem OSN sepsáno příměří. Prolévání krve ustalo, ale napětí mezi severem a jihem setrvávalo. I přesto vše se lidé usmívali a užívali si každé minuty jejich života. Po 6 letech a 7 měsících se nakonec podařilo jižnímu Súdánu odtrhnout se od severu a osamostatnit se. Jenže, jak svět mohl očekávat, oddělení neprošlo hladce. Relativní klid byl potlačen krvelačnou nenasytností jednoho z bezcitných masových vrahů černého kontinentu – prezidentem al-Bashir. Krvavé peklo 80tých let se vrátilo jako bumerang. Dle slov jednoho z našich přátel v postižené oblasti… Bašírovo vojáci bombardují vesnice, podřezávají krky celým rodinám, pálí domy, ničí vše. Lidé jsou vyháněni ze svých domovů. Pohraniční oblasti se pomalu vylidňují, lidé se stěhují, na místě zůstávají jen rozbořená obydlí a bezvládná lidská těla, mnohdy i jen části těl. Touhu po svobodě, samostatnosti a uznání těm nejčernějším z černých nikdo nechce pomoci naplnit.

Strašidelná kocábka jako trajekt z Egypta do Súdánu

  Není to tak dlouho, leden 2009, kdy jsme při naší dlouhé cestě napříč africkým kontinentem navštívili i tuto horkou zemi. Jiná možnost nebyla, z Egypta do Etiopie se jinak než přeplout Asuánskou přehradu autem dostat nelze. Nás ale i lákalo se dostat aspoň malinko pod kůži země zahalené do závoje nebezpečna a fanatismu. V tu dobu tu byl klid a nám dnes zůstali aspoň krásné vzpomínky.

  Přepluli jsme Asuánskou přehradu a po několikahodinové byrokracii jsme pokračovali dolu. Krajina se změnila. Vesničky byly veselejší, čistší než v sousedním Egyptě, hliněné hranaté domky zdobila malba či pěkné železné barevné oplocení se vstupními vraty. Všude pobíhali veselé děti a barevně oblečené ženy. Jen ta cesta plná písku, kamení a občas i asfaltu se opuštěnou krajinou nekonečně táhla vzdáleně podél řeky Nil.

Královské pohřebiště
  Zastavili jsme se u hory Jebel Barkal (Gebel Barkal) a navštívili Královské pohřebiště z roku 1450 BC kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal. 98m vysoká na vrchu plochá hora sloužila jako orientační bod, pro místo, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jen minimálně, nakoukli jsme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé.

Beragawiyah - Pyramidy Meroe severni pohřebiště

  Cestování po Súdánu není jednoduché, do většiny oblastí je třeba povolení. Vyřídili jsme si povolení k cestě do kraje nejčernějších z černých, kde po 22 let trvala krutá občanská válka mezi muslimským severem a převážně animistickým a křesťanským jihem. Z časových důvodů bylo cílem jen Kadúglí, hlavní město Jižního Kordofan, kde spolu celkem v klidu žije několik kmenů a etnických skupin.

Je libo africké čipsy?
  Bylo pondělí 29. Muharram. Příjezd do města byl zvláštní, tedy zvláštní byl ten pocit, který nás naplňoval s blížící se zvyšující populací. Nervozita, očekávání a asi trochu i strach, byl ale přebit zvědavostí a poznáváním. Poskočili jsme zpět do roku 1436, horkého nedělního dopoledne. Lidé nevěřícně pozorovali naše auto, pomalu roztávali, usmívali se a mávali. Městečko působilo klidně. Hlavní silnice asfaltovaná, prašné ulice plné lidí. Ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy, nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů a bez stresu se pohybují po ulicích stejně jako muži odění buď do běžného, mnozí i elegantního evropského oblečení či pro arabské státy typických galabií „Jellabiya” – bílý dlouhý volný dres. Bez obav mezi sebou diskutovali či poseděli u kávy u tzv. kávové lady, kterých na okrajích silnic se svým malým stolkem, malinkým grilem s dřevěným uhlím a s čaji, kávou a spoustou koření sedí mnoho. Horký vzduch provoněla káva, místní speciality z grilu a různé koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškeré zbylé známky strachu.

Hrobky a pyramidy jsou z prevážné většiny zasypané

  Vždy je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo. Dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najali jsme si tedy na příští dva dny šikovného černočerného Jabira jako našeho osobního průvodce. „Vítejte v pohoří Nuba!“ usmál se. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLA/M (Súdánská lidově osvobozenecké hnutí), nám pro začátek vysvětlil co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. A díky tomu, že tu byl prozatím relativní klid, mohli jsme tuto zajímavou část navštívit. Jabir byl výborným průvodcem, provedl nás po okolí mezi vesničkami s kulatými hliněnými staveními s rákosovou střechou zvané „ghotiya“, krajina byla vyprahlá a suchá a k tomu ostré slunce vytlačilo teploměr opět na 45°C, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Od května do října je to pravý opak, vše zelené a rozbahněné, i děti mají velké prázdniny, neboť se nelze nikam dopravit – je období silných dešťů. Jako v celém Súdánu, tak i zde je hlavní zemědělství. Skot, kozy a velbloudi spolu s plantážemi sezamu, prosa a bavlny jsou rozložené všude po okolí.

  Zastavili jsme se uprostřed města na trhu plném použitého oblečení z Evropy, čínských krámů, ale i místních produktů. Mléko, domácí olej, vejce, ovoce, zelenina, plody baobabu, smažené placičky z cizrny „Falafel“, v Súdánu spíše „Tameeya“, smažený nilský okoun se „šatou“ – pikantní směs arašídové pasty, šťávy z citronu a rozdrceného čili, arabský chléb, gumovník, kovářské výrobky a mezi tím vším súdánské čipsy. „Ochutnejte, jsou výborné a velmi zdravé!“ hodil na nás bělostný úsměv Jabir. Restované kobylky nevypadají vábně, ale chutnají právě jako čipsy. Místní ženy nám ke kobylkám na zakousnutí nabízeli i kořen zvaný Haluk. Jedna legenda praví, … když haluk okusíš, Súdán neopustíš …

Nejstarší vesnice Hadjaralmak

Levá ruka je rukou ďábla
  Z trhu jsme zamířili do nejstarší vesnice Hadjaralmak. Kde žije starý kmen Kadúglí, původně zvaný Kodogole, jež dal jméno i městu. Náčelník kmene „Mak“ Mohamad Rahal Mohamad Rahal byl očividně naší návštěvou potěšen. Dle jeho slov prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severo-súdánské kmeny, které se zde později usídlily a pomalu se začaly mixovat s jiho-súdánskými kmeny černých lidí „Mereotic“ a rozšiřovat islámské náboženství. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty. Vzkvétající cestovní ruch byl však potlačen válečnými nepokoji utlačovaných jihosúdánců. V současné době je každá návštěva z jiného kontinentu pro zdejší obyvatele vzácností. „Rád bych vás pozval na zítřejší oběd uspořádán na počest mé cesty do Mekky. Bude pro nás čest vás na slavnosti přivítat!“

po sudánsku

  Súdánci začínají den šálkem čaje. Fazole, tameeya, restovaná játra, kissra, salát, chléb a jiné jsou součástí bohaté snídaně „Fatuur“, která přichází na řadu později, blíže k poledni. I oběd je tedy později, je to taková brzká večeře. Hlavní potravinou je obilnina proso „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je jen svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

  Na třetí hodinu jsme přijeli do Hadjaralmak. Po dvoře byly stoličky, kolem plastové židle. S náčelníky a všemi váženými hosty v bílých galabíích s turbany na hlavě jsme usedli okolo stolečků. Hostina začala lahodným, výtečně osvěžujícím nápojem Karkadah z květů Ibišku nebo džus Tabaldi vyrobený z plodů stromu baobab zvaných „Gongalis“. Následovalo omytí rukou a už okolo pobíhali ženy a dívky s obrovskými kulatými podnosy. Na těch byly rozprostřeny speciality místní kuchyně včetně placatého arabského chleba, jejichž vůně se linuli přímo pod nos. Pravou rukou, neboť jsme mezi muslimy a pro ně je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, jsme se krkolomně snažili uštipovat kousky opečeného hovězího masa, máčet je do omáček a do ďábelsky ostré pasty zvané „šata“. Z obrovské kulaté tenounké lehce nakyslé placky z čiroku „Kissra“ si trhali kousky, kterými nabírali rozvařenou cuketku v želatinové omáčce známé jako „Okra“. Spolu se šedavou hustou kaší z čiroku „Aseeda“, arabským chlebem v polévce „Fata“ a kozím masem jsou Kissra a Okra specialitami zdejšího černého lidu. Maso se zpracovává včetně vnitřností i střev. Na jídelníčku nechybí ani zelenina ať už čerstvá nebo restovaná. Naše první zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jen jednou. Moc potíží nám to ale nedělalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se. Po hostině, jak je zvykem, následuje typický silný arabský čaj či káva „Jebanah“, silná káva okořeněná skořicí, zázvorem nebo kardamomem, jež se pije z malinkých šálků.

Tradiční tanec Kambala

Všichni tančí kambalu
  Tak jako při jiných slavnostech nechyběl tanec, spirituální a dnes i národní tanec „Kambala“ pocházející z vesnice Sabori, kdy muži tančí v dlouhých slaměných sukních, na krku jim visí náhrdelníky a ozdoby z korálků, na hlavách mají v turbanu připevněné kravské rohy, kolem kotníků zvonky ze starých plechovek a v ruce drží koňskou oháňku připevněnou na krátkém klacku. Kambala tanec sám o sobě má mnoho společného s výchovou Nuba muže. Být statečný, odvážný a smělý jako býk. Tak je to demonstrováno i v tanci. Původně tanec tančili chlapci, kteří dozráli a taneční ceremonií vstoupili do dospělosti. Dnes se Kambala tančí při různých oslavách, jakými jsou např. sklizně, svatby, a stále i jako spirituální tanec. Skupinka mužů tančí v rytmu zpěvu místních žen. Domorodci okolo tleskají, zpívají a radují se. I když se zdá, že v tuto chvíli se více zajímají o nás. Ženy především o mě. Líbí se jim bílá kůže a už mezi sebou štěbetají, jak by se krásně vyjímala Henna.

Černé na bílém
  Před rozloučením jsme souhlasili s nabídkou zdobení Hennou, v arabštině Al-Hinna. Příští den se do vesnice vrátili. Všechno bylo již připravené. Za zpěvu a tance mě ženy vyváděli z chatrče, kulaté hliněné kuchyně. Vše se děje tak, jak ve skutečnosti probíhá posledních několik dní svobody domorodé nevěsty. Usadili mě do stínu košatého stromu na „angreb“, což je dřevěná postel s lýkovým výpletem. To už se zvědavě sbíhali všechny vesnické ženy a děti. Tohle si přece nemohou nechat ujít, v jejich kmeni je Hennou zdobena běloška! Je to čistě ženská záležitost, muži na tento ceremoniál nemají přístup. Na stole voní káva, k občerstvení bylo připraveno čerstvé ovoce a na osvěžení v dalším horkém dni voda a kerkadah.

Detail zdobení Hennou

  Typické svatební zdobení Hennou je shora od špiček prstů k předloktí a od chodidel přes kotníky z obou stran na obou nohách až do půli lýtek. Množství, hustota a motiv záleží na každé nevěstě. K předsvatebnímu ceremoniálu patří také různé zkrášlující masky a saunování. Žena má být pro svého muže krásnou a přitažlivou nevěstou s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži se zdejší ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely, sednou si pod velkou kravskou kůži a nechají se „udit“. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.

  Fatima, mladá slečna se ujala tlumočení a vysvětlila proces celého zdobení: „Nejprve se prášek z rozdrcených listů Henny smíchá s teplou vodou, hmota se po té nanáší na chodidla, špičky prstů u nohou a špičky prstů na rukou. Nechá se působit, mezitím se začíná malovat na jiných místech. Dříve se používala pouze Henna, dnes ovšem ženy používají umělé barvy běžně dostupné na trhu. Směsí naplní sáček, v rohu vytvoří malý otvor a barvící hmotou na kůži vytvářejí různé ornamenty dle fantazie. Barva se nechá opět nějakou dobu působit, po té se smyje. Zhruba každých 14 dní se procedura opakuje, aby zdobení bylo výrazné a ne nevzhledné.“ Henna původně označovala plodnou ženu, dnes se v Súdánu poprvé zdobí nevěsty před svatbou, pak je to už jejich povinností. Ženy se ve zdobení střídali, malovat na bílou kůži bylo pro ně úžasným zážitkem. Zhruba po pěti hodinách jsem byla nazdobená jako nevěsta.

PŘÁTELSTVÍ A POHOSTINNOST

Zůstanou ve vzpomínkách
  Po jednom odpočinkovém dni jsme konečně na návštěvě u Jabirovo rodiny a kmene Kadja. Maminka nám naservírovala kissru a „balilu“, ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čiruk. Chvíli si s námi povídala svým jazykem Rotana a její dcera překládala. S podivem spousty Súdánců mluví plynulou angličtinou a ti co neumí, se všemožně snaží komunikovat.

   „Nemáte chuť ochutnat domácí pivo a pálenku?“ zeptal se Jabir. „Proč ne?“ Bere nás do místního baru. Pivo ze zkvašeného čiroku „marisa“ a pálenka z kukuřice, datlí či jiných dostupných produktů „araki“ je nejběžnější dostupný alkohol. „Snad neoslepneme!“ prohlašuje René a dává si do každé nohy jednu. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme na kávu a kořeněné mléko u kávové lady vedle hlavní křižovatky. Na příští den plánujeme odjezd.

   Ráno jako obvykle slyšíme bouchání do plechu. To mladík za oslem na trakaři táhl cisternu plnou pitné vody a nabízí ji po staveních. Probouzí ty, kteří ještě spí. Mě však celou noc sužuje vysolá teplota a silná nevolnost. Že by se zlé mocnosti zlobili? Odjezd jsme odsunuli. Jabirovo maminka uvařila lektvar z jakýchsi kořínků a dala mi ho pít. Brr! Chutnal hořce. Ještě polknout semínka hilby.

   Loučíme se až následující den. Lektvar i přes tu strašnou chuť pomohl.
Chvíle s dobrotivými, přátelskými a velmi pohostinnými Súdánci se nám vryl hluboko do srdce a zanechal v nás krásné vzpomínky. Držíme jim palce na těžké cestě za svobodou a lepším životem.

obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
Předchozí vydaný cestopis  Island – ledová země plná vulkánů a vodopádů
Následující vydaný cestopis  Barcelona – kde se hrdost a pýcha snoubí s elegancí

1 komentář

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu

markhiza      

Moc hezky jsem si početla, jen škoda,že tu není fotka toho,jak dopadlo to malování henou. Muselo to být moc hezké :-)

[1] | 2. 1. 2013 St 19.12 | | , reaguj
Přidejte komentář!




Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|

Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a administrátor jej musí schválit.


VÝBĚR INFORMACÍ