Maroko - Vysoký Atlas - údolí Agoundis

Maroko

   Pro návštěvu Maroka a pohoří Vysoký Atlas s nejvyšší horou severní Afriky Džabal Tubkal jsme si vybrali trochu netradiční cestu. Z Marrákeše přes městečko Asni do malého města Ijoukak. Zde jsme hledali a po chvíli nalezli odbočku do údolí Agoundis.

Bubinga | Hory a pohoří | 13. 9. 2012 Čt 22.23

   Odbočka se nachází před mostem východním směrem. Ještě do první vesničky je cesta celkem pohodlná, ale poté se již mění ve zpevněnou pistu. Napravo míjíme vodní mlýn, úpravnu kamení a před další vesnicí zastavujeme, abychom něco pojedli.

Maroko

   Následují další a další vesničky, když cesta se stále a stále zhoršuje. Zřejmě to není ta správná silnice pro naše auto. Asi něco bude na tom, když v průvodci a na internetu píší, že cesta je pouze pro terénní automobily. Taktéž místní zde jezdí v nákladním autě. A ne jenom v něm, ale i na něm. A co všechno tam vozí. To se člověk nestačí divit. Patrně by nebyla špatná volba nechat auto v Ijoukaku a pokračovat tímto jejich dopravním prostředkem. Někdy jedeme po rovině, abychom za chvíli stoupali divokými serpentinami. Občas podvozek nebezpečně drhne o nerovný terén či vyčnívající kameny a motor řve v největších otáčkách. A tak pokračujeme v jízdě dále, celkem jedenáct a půl kilometru po této cestě, až zjišťujeme, že by to trápení pro naše auto stačilo. Objevujeme totiž celkem rozumné místo pro zaparkování. Za bedlivého pozorování místních lidí a dětí balíme věci a ve čtvrt na pět odcházíme.

   Na konec místní „silnice“ jdeme přes několik vesnic ještě asi dvě hodiny. Po cestě nás doprovázejí chvílemi méně drzé, chvílemi více drzé děti a občas až na náš vkus moc oprsklí berberští darebáci. Maroko V jeden čas nám společnost dělá asi třicetičlenná banda, která silně rámusí a doráží na nás, že to skoro vypadá na konflikt. Nakonec nás ale opouští, patrně na hranici svého teritoria, aby nás přebrala další skupina dětí před svojí vesnicí. Ztrácíme soukromí a stáváme se veřejnou osobou, kterou neustále sleduje chumel zvědavců, kteří v tu chvíli zapomněli na své každodenní starosti. Maroko je země dětí. Podle průzkumů má každá žena v průměru čtyři děti (ve zdejších vesničkách i patrně více).

   Po opuštění konce silničky se vydáváme po vyšlapané cestě nad údolím říčky. Před sedmou hodinou je již tma a tak ve čtvrt na osm nalézáme místo ke spaní. Chvíli povídáme, něco málo papáme, bumbáme a posléze uleháme. Pozorujeme noční oblohu a okolní hory, zatímco ve vesnicích sledují „krásné lidi z Beverly Hills a Dallasu“. Jediné spotřebiče, které si skoro všichni nakoupili, jsou totiž televize a satelity. Večer i v noci vidíme v šeru a především slyšíme chodit místní lidi po stezce nad námi. Kam a odkud jdou v tuto pozdní dobu, to je nám záhadou.

Maroko

   Druhý den ještě skoro za tmy a poté při svítání nejprve slyšíme a poté vidíme opět chodit domorodce po stezce tam i zpět. My však vstáváme až ve tři čtvrtě na sedm. Prohlížíme si hory okolo nás a rokli pod námi. Ve čtvrt na osm se vydáváme na pochod. I když to už nečekáme, přicházíme přesto po chvíli do další vesničky. Prohlížíme si ji a konstatujeme, že malé kameno-hliněné domečky zatím nevytlačily moderní stavby a život v nich plyne jako před staletími. Vesnické domky jsou zajímavě zakomponované do krajiny. Jsou o něco více strohé a bez ozdobných prvků než ty, které jsme viděli včera. Mají rovnou střechu, která slouží k věšení prádla, sušení obilí a podobné činnosti. Jediné, co nám sem nepasuje, jsou satelity na plochých střechách. Ale na to jsme si již zvykli. Velikost talíře satelitu je patrně odvislá od movitosti majitele. Vesnici bez „talířů“ asi těžko v Maroku najdeme. Elektrické dráty nebo kabely sem sice nejsou přivedeny, ale to místním lidem nebrání, aby koukali na televizi a video nebo poslouchali hudbu. Patrně mají agregáty na benzín. K vaření používají propan-butanové bomby. Občas jsou na střechách vidět kolektory, ale ty patrně slouží k ohřevu vody, kdo ví. Vynalézavost a tvořivost místních lidí nezná mez. Na rozdíl od těch včerejších vesnic je tato bez příjezdní komunikace. Zavítat do vsi je možno pouze pěšky nebo na mule. Orientace mezi domky není jednoduchá pro nás. Každou chvíli se cesta rozdvojuje a my několikrát přecházíme přes dvorek. Kousek od nás štěká pes, okolo sebe vidíme i další domácí zvířátka, ale lidi nikde.

   Cesta z vesnice vede dál údolím říčky, lemována hradbou vysokých hřebenů. Linie oblouků a tok potoka se stáčejí v zajímavých obloucích, které by dokázal zachytit jen mimořádně talentovaný kartograf. Avšak naše mapa měla jiného autora. Kolem nás jsou vidět vzorně upravená políčka a to i na místech, kde bychom to nečekali. Místní lidé prostě osejí a využijí každou plochu. Procházíme také kolem sadu, zřejmě s jablečnými stromy. Příroda okolo nás je prostě úžasná, ale s orientací a přesvědčením, že jdeme správně, je to již horší. Několikrát se nám do cesty připlete říčka a my zvažujeme, zda ji přeskákat po kamenech, přebrodit nebo se jí vyhnout. Most či lávku nehledáme, jelikož takové věci zde nemají. Skákání po kamenech by byl pěkný balet, možná však s nepěkným koncem. Brodění ve studené vodě nás také moc neláká, tudíž říčku neustále obcházíme po jednom břehu. Při pohledu dopředu se nám občas jeví schůdnější její levý břeh, posléze zase pravý břeh. Kam a kudy pokračovat je nám záhadou. Máme sice topografickou marockou mapu z roku 1972 v měřítku 1:100, ale tato patrně nebyla tisknuta pro turistické účely. Na mapě nejsou vrstevnice a místo, kde se nacházíme, je na rozhraní čtyř listů. Kreslíř mapy patrně nepovažoval za důležité řešit návaznost jednotlivých listů a s tím související detaily. MarokoA kdo by tady taky chodil podle mapy. Místní to zde znají dobře a turistika se v tomto kraji nepěstuje.

   Po desáté hodině se nakonec rozhodujeme pro stoupání vzhůru do skal. Pomalu nabíráme výšku i vzdálenost. Výhledy jsou krásné a tak nespěcháme. V půl dvanácté přicházíme na plošinu, na které je krásně zelená louka s pasoucími se ovcemi. Kde se vzal, tu se vzal, jen nás zahlédl, hned nám jde naproti pastevec. Vzhledem k tomu, že je půl hodiny před polednem, tak si zde děláme přestávku a obědváme. Zkoušíme komunikovat s panem domácím, ten však trpí vadou řeči. Ale to stejně nevadí, jelikož ani on, ani my neznáme řeč toho druhého. A tak jako obvykle se domlouváme rukama. Dozvídáme se, že jsme k jeho údivu přišli cestou necestou, a že ta správná stezka z vesnice vede úplně jinudy. Teď je nám jasné naše bloudění okolo říčky. Ukazuje nám také hadici s vodou, která by snad mohla být pitná. Už jsme v celkem dobré výšce a žádné znečištění není nahoře vidět, tak to snad přežijeme.

   Dobře najeden domácí stravou a napojen místní „pitnou“ vodou se vydávám na lov. Prohlížím si malé ovečky a poté jsem se pomalu k jedné přiblížil. Ale v tu chvíli už ona věděla o mně. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Kdo s koho. Byl jsem rychlejší. Zmáčkl jsem spoušť. Dostal jsem ji. Na displeji digitálu se vykreslil úlovek. Fotografujeme ne jenom místní faunu a floru, ale také okolní hory a sebe.

Maroko

   V půl jedné odcházíme v doprovodu pastevce, který nám upřesňuje cestu. Za půl hodiny po krátké poradě se Petr rozhoduje vrátit se na louku a věnovat se studiu místních přírodních podmínek a života ovčího stáda i jejich pastevce. Já s Frantou odkládáme spacáky, karimatku a další pro nás „zcela jistě nepotřebné věci“ a vydáváme se „na lehko“ dále do hor. Hned se jde lépe.

   Časem přicházíme na první sněhová pole. Zpočátku se jedná o malá místa, posléze i o souvislejší plochy. Na zádech mám poloprázdný kletr, který asi za hodinu odkládám v místě, kde ze sněhu vystupuje několik výrazných a velkých kamenů. To se to šlape nalehko. Franta má svůj pivní batoh vpředu, ale ten jen tak neodloží. Mezi čtvrtou a půl pátou přicházíme do sedla ve výšce asi 3.800 metrů nad mořem, které jsme si určili jako náš cíl. Zde se kocháme báječnými pohledy a fotografujeme. Napravo vyhlížíme nejvyšší horu severní Afriky, Djebel Toubkal a také sedlo Tizi n´Ouagane. Někde vlevo by měl být další čtyřtisícový vrchol Westgipfel (4.090m).

   Poté se vydáváme na cestu zpět. Po chvíli nacházíme batoh a dál nás čeká již jen „zbytek“ cesty na louku, což považujeme za rutinní záležitost. A tak se „zkušeně“ rozhlížíme po okolí a cestě nevěnujeme nějakou zvláštní pozornost. Za nějakou dobu se začíná stmívat a my zjišťujeme, že nevíme, kde jsme. Chvíli jsme přesvědčeni, že naše „slavná“ louka je nahoře, poté se shodujeme v názoru, že je dole, ale pravdou je, že chodíme neustále sem a tam, nahoru a dolů a pořád nic. Soumrak přichází velice rychle. Naše naděje zvolna mizí za obzorem. Neustále procházíme už několikrát terén tam a zpět a nejsme o nic moudřejší než na začátku.

   Ve dvacet jedna hodin a třicet minut „zatahujeme za brzdu“. Postáváme na místě a přemýšlíme, kde se v naší orientaci vloudila chybička. Lehce chladná noc je zpočátku příjemnou společnicí a uklidňuje nás svým jasem. Ale poté, co se rozhodneme bivakovat bez spacáku, pouze v tom, co máme na sobě, se nám teplota vzduchu již nejeví zcela příjemná. Teploměr ukazuje dva stupně pod nulou. Oblékám tudíž na sebe vše, co nacházím v kletru a posléze navlékám batoh na nohy. Zpočátku to lze vydržet, ale po chvíli je mi zima. Franta je na tom ještě „lépe“. Věcí má totiž méně než já. Proto za chvíli slyším jeho nadávky a vidím, jak začíná dělat dřepy. Ani já jsem však v těchto podmínkách neusnul. Kolik dřepů Franta udělal, nevím, ale půl hodiny po půl noci je rozhodnuto, že bude pokračovat v pochodu a v hledání naší louky. Naštěstí mám čelovku a tak je možno se v tomto skalnatém a nelehkém terénu pohybovat. Nahoru a dolů, doleva a doprava, po sněhu a po skalách,… a pořád nic.

Maroko

   Tělo funguje jako stroj, pravá, levá, šlapeme dál a dál. Halucinace zatím nemáme a při chůzi také neusínáme. Přesto přemýšlíme, zda a jak dlouho vydržíme bez spánku pochodovat. Vzpomínám na záběry z filmů nebo zprávy o vojenských přesunech při bojových akcích. A co dělá asi Petr v generálním štábu „na zelené louce“. Zkoušíme celou noc také posílat pomocí čelovky signály, ale jak se posléze ukáže, zcela špatným směrem. Ve čtyři hodiny opět volím kombinaci polohy sedu a lehu, Franta se chystá na svoji obvyklou sérii dřepů. Takto přečkáváme asi dvě hodiny, ale déle to nejde, je zima. Začíná se rozednívat. Východ slunce v pohoří Atlasu je tak úžasný, že se nedá popsat, ale musí se zažít. Dnes si ho však nějak nemůžeme opravdově vychutnat. Po šesté hodině vyrážíme dál, nahoru, dolů, doleva i doprava. Za hodinu a půl se nás konečně usměje štěstí a nacházíme tu správnou stezku a v osm hodin končíme „bojovou hru“ na zelené louce.

   Kde se stala chyba? Špatně jsme odhadli vzdálenost mezi místem, kde jsme se rozloučili s Petrem a místem, kam jsme vystoupali. Při návratu jsme neustále hledali v určitém prostoru, ale louka byla ještě o kus dál. Po našem návratu Petr vystrkuje hlavu ze spacáku a má radost ze setkání. Připravuje nám snídani a my povídáme. Slunce je sice již nad obzorem, ale přesto uleháme do spacáků a zkoušíme na chvíli usnout a nabrat síly na další pochod.

   V půl desáté je už ale moc velké teplo a tak balíme věci a za půl hodiny odcházíme. Mezitím přijel na mule „pan domácí“, který předešlý večer odešel do vesnice. Od něho také Petr zjistil, kudy vede ta správná cesta, po které se nyní vydáváme, a po které jsme měli včera přijít.

   Po chvíli nás předjíždí pastevec na mule, doprovází nás a ukazuje nám cestu až k vesnici. Mula je velmi důležitý prostředek. Dokáže bezpečně chodit po úzkých chodníčcích ve velmi strmých svazích. Bravurně zvládá kamenité a šikmé svahy, kde jsme my měli problémy. Uveze kromě člověka i další náklad. Poslouchá, neodmlouvá, pamatuje si cestu a nepotřebuje „benzín ani SPZ“.

   Podél cesty pozorujeme na svazích okolních kopců malé vesničky s hranatými baráčky nalepenými jeden vedle druhého. Výhledy jsou to krásné. Zhruba v pravé poledne jsme konečně na místě, kde končí silnice, a kde jsme včera špatně odbočili. Zde nás „mulař“ opouští, aby na nás o pár metrů dál ve vesnici počkal a pozval nás k sobě domů. Dlouho nás přemlouvat nemusel, návštěvu berberského obydlí by byl hřích odmítnout.

   Za prahem domu leží na zemi jeho otec, patrně se chladí. Když nás uvidí, tak vstává a doprovází nás do pokoje. Za chvíli již pijeme „berberskou whisky“ neboli whisky marocaine, což je nám již dobře známý, teplý a hodně sladký mátový čaj. Posléze dostáváme ochutnat domácí arabský chléb s nějakým vývarem, do kterého se chléb namáčí. Prohlížíme si berberskou domácnost a postupně je nám představena i zbývající část rodiny. Před odchodem jim dáváme nějaké drobné jako odměnu za jídlo, pití a návštěvu. Prostředí domu i celá rodina působí příjemně, vůbec neotravují a nesnaží se nám za každou cenu něco prodat. Prostě pohoda. Při odchodu nám ještě „pasáček“ ukazuje zbývající část domu, dvůr a celé své hospodářství. Je to zajímavé. Včera na louce, když jsme ho viděli, bychom neřekli, že má takový majetek.

   Ve třináct hodin a třicet minut pokračujeme po silnici přes další a další vesnice. Berberské vesničky jsou si celkem podobné. Domečky z dálky vypadají jako škatulky a mezi nimi vedou křivolaké uličky, které se stáčejí občas nahoru a hned zase příkře dolů. Domy mají jednoduché, ale přitom zajímavé, někdy i originální řešení fasády, různá okna, dveře, minibalkónky, omřížování a další prvky. Většina staveb je minimálně nebo vůbec udržována, některé detaily nejsou ani dokončeny. Takový je styl zdejší výstavby.

   Dnes je větší klid. Děti asi pasou ovce a pomáhají na poli, a tudíž nás nikdo nevyrušuje při rozhlížení se. Občas jdeme pod skalou nebo příkrým kopcem. „Bonžúr, mesijé,“ odpovídají nám dolů na pozdrav ženy a děti. Nechápeme, jak se ti lidé dostali až tam nahoru. Z našeho pohledu se jedná o regulérní horolezecký výkon. „Berberky“ a jejich děti mají v rukou malé krumpáčky, kterými dolují ze skal trsy horské trávy. Při tom často zpívají. Trávu pak v obrovských nůších snášejí dolů k cestě. Po skalách skákají jako horské kozy. Občas mají kolem pasu omotaný kus lana pro případ, že by někde na skále uvízly. Trávu patrně prodávají za pár dirhamů dole v městečku, a mají tak peníze alespoň na základní potraviny.

   Také pozorujeme skoro v každé vesnici, jak některé ženy perou prádlo v potoce. Žádná automatická pračka, ani teplá voda, nýbrž studená a průzračná voda v místním potoce. I když s tou průzračností si nejsme až tak jisti, protože se občas o něco výše pasou zvířátka. Při našem putování v horách nevidíme skoro žádné mešity a minarety. V jedné vesnici sice slyšíme vyvolávače, ale místní se nemodlí, ani se nikam nehrnou. Práce je hodně a tak čas na modlitbu je až patrně před večeří.

   V půl čtvrté jsme zpátky u auta. Jeden človíček z vedlejší vesnice nám ukazuje deku a říká, že spal u auta a že nám ho hlídal. Když jsme předminulý den odcházeli, tak jsme mu dali 10 Dh, protože byl nejblíže autu. Nyní jsme mu přidali 5 Dh, ale zdálo se mu to málo a dožadoval se papírových peněz. My jsme mu česky vysvětlili, že sami máme málo a odjíždíme. Opouštíme klasické berberské vesničky.

Pavel Liprt, Karlovy Vary http://bubinga.blog.cz/

obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
Předchozí vydaný cestopis  Lázně Jeseník - Balneopark a Priessnitzova vodoléčba
Následující vydaný cestopis  Sanlúcar - město provoněné vínem sherry a Manzanillou

0 komentářů

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidejte komentář!




Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|

Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a administrátor jej musí schválit.


VÝBĚR INFORMACÍ