Archivy

Ještěd patří nejen k jedné z nejvýznamnějších dominant Severních Čech, ale je i symbolem města rozprostírajícího se pod ním. V Liberci jsem žila 15 let než jsem se odstěhovala do Brna. Do hor jsem chodívala velmi často a ráda se s vámi podělím o zkušenosti, které jsem po letech nasbírala.

Nejprve něco o geologii a historii Ještědu.

Pamatuji si, že když jsem byla malá, tatík mi vyprávěl, že Ještěd je vyhaslá sopka a neví se, kdy znovu ožije. Nebojte, jen nás strašil. Je to fáma a mnozí lidé se opravdu domnívají, že vznikl sopečnou činností. Ve skutečnosti je Ještěd tvrdým křemencovým sukem, vypreparovaným z okolních měkčích fylitů, vápenců a břidlic. Křemence najdeme všude v okolí Ještědu. Jsou světlé barvy, složené téměř výhradně z křemene, k němuž se přidružuje trochu drobně šupinkovitého muskovitu. Větší zrna křemene mívají modravý nádech. Ojediněle jsou v křemencích pukliny, v nichž vznikly nádherné křišťály červené barvy. Odtud název Červených skal na jihozápadním svahu Ještědu, kde jsou tyto krystaly zachovány. Ve středověku je zde sbírali italští hledači drahokamů, zůstaly po nich krátké štoly. V jedné z nich, na západním svahu Ještědu, měl podle pověsti bydlet duch Ještědu, obdoba krkonošského Krakonoše. Na téže straně se v křemencových skalách na puklinách vytvořily dvě pěkné skalní brány. Na severovýchodních svazích Ještědu jsou významné vápenky a vápencové lomy. Nachází se zde i několik jeskyň. Nejznámější je Hanychovská jeskyně o délce 136 metrů. Ještěd Ve vápencovém lomu nad Padouchovem naleznete jeskyni Liščí díru. Měří asi 35 metrů a má silně zvětralou krasovou výzdobu. Jeskyní vede dlouhá, asi dvacetimetrová puklinová chodba, která byla dříve podzemním potokem. Největší je Západní jeskyně na Vápenném u Jítravy. Jeskyně je rozdělená do dvou částí – Staré (objevené v r. 1958) a Nové (objevené v r. 1962). Ty byly v roce 1976 spojeny vyražením nového vchodu a krátké štoly. Celková délka obou jeskyní je 280 metrů a denivelace 25 metrů. Obě jeskyně se slučují do spleti úzkých puklinových chodeb, které se v několika místech rozšiřují v prostorné dómy. Krápníková výzdoba je jedinečná. Nejpozoruhodnějšími formami jsou průsvitné až čiré stalaktity, které v jeskyni tvoří husté, mohutné trsy. Stěny na několika místech pokrývá sintrová kůra. Všechny jeskyně jsou bohužel nepřístupné, poněvadž slouží jako zimoviště netopýrů. Další horninou je křídový pískovec. Pestrou skupinu skal je Havraní návrší, ale častěji se však setkáváme s jednotlivými skalami, např. Havran nebo Vraní skála. Přímo v Jítravském sedle se tyčí Bílé skály = Sloní skály.

Historie

První český doklad názvu Ještěd je z roku 1545 v Sedláčkově knize Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy. O Ještědu se zmiňuje i zápis z roku 1592 v nejstarší soudní knize, uložené v okresním archívu v Liberci. Pozdější prameny užívají kromě názvu Ještěd též lidové podoby Ještěr či Ježek. Jedna z dalších písemných zmínek o Ještědu je datována na rok 1737, kdy podle kronikáře Johanna Cazla Rohna byl poprvé na vrcholovém skalisku vztyčen kamnený kříž, první z řady křížů na Ještědu. Po jeho vzoru byly na vrcholu Ještědu stavěny další kříže, které však již byly dřevěné.
Nepominutelnou památkou je Rohanský pamětní kámen obeliskového tvaru, který byl vztyčen na počest návštěvy knížete Rohana v roce 1828.

V roce 1868 manželé Haslerovi vystavěli první částečně kamennou chatu a pojmenovali ji po knížeti Rohanovi. Pro velký zájem návštěvníků o horu Ještěd přistavěl Horský spolek k chatě manželů Haslerových prostornou verandu asi pro 200 osob. To povzbudilo návštěvnost a v roce 1876 byla vystavěna první rozhledna. Roku 1889 musela být stržena a na jejím místě byla vybudována rozhledna nová. Tato rozhledna s 8 metrů vysokou věží byla zakončena plošinou pro 20 osob.

Na přelomu století zařízení na vrcholu již nevyhovovala a Horský spolek zadal projekt i realizaci libereckému staviteli Schäferovi, který stavbu provedl za pouhých 6 měsíců od položení základního kamene. Slavnostní otevření nové dominanty Ještědu se konalo 13. ledna 1907.
Mohutná kamenná budova s 23 metry vysokou věží, uzpůsobenou jako rozhledna, měla 23 hostinských pokojů, noclehárnu, společenskou místnost i rozsáhlou verandu.
Tato jedinečná stavba s bohatou historií ukončila svůj provoz požárem 31. 1. 1963.

Stavba nového objektu, který by se stal dominantou Ještědu, byla zahájena v roce 1965, po demolici vyhořelého objektu. Pozor! Letos slaví 35 let! Projekt věže, který navrhli architekt Karel Hubáček a statik Zdeněk Patrman, pochází z let 1963-1966. Stavba proběhla v letech 1966-1973. Odvahou své konstrukce i architektonického výrazu získala věž brzy pozornost nejen domácího, ale i zahraničního publika. V roce 1969 za ni architekt Hubáček získal mimořádnou prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů.Tvar budovy – hyperboloid – byl zvolen kvůli na vrcholu panujícím povětrnostním podmínkám. Díky tomuto tvaru hotel dokonale navazuje na svahy hory a opticky tak horu dokončuje.
Na výšku měří budova 94 metrů. Její nosnou konstrukcí je dvojice železobetonových soustředných válců zakotvených v základové desce uložené v křemencovém podloží. Vnitřní sloup má výšku 41 metrů a průměr 4,4 metru, na jeho vrcholu začíná anténní stožár. Vnější válec má výšku 22,5 metru a průměr 12,5 metru. Uvnitř sloupů se nacházejí schodiště a výtahy a jsou na nich ukotveny ocelové konstrukce jednotlivých podlaží. Anténa vysílače má výšku 17 metrů.
V nejnižších dvou patrech je technické zázemí stavby: strojovna a provozní místnosti. Nad nimi se nachází vyhlídková terasa se vstupy do restaurace a hotelu. Vstupní hala, bufet, restaurace a hotelové místnosti zabírají čtveřici poschodí – ta mají plášť z hliníkových desek se speciálním povrchem proti vlivům povětrnosti, pod tímto pláštěm je ocelová konstrukce a izolační výplně. Další čtyři patra jsou určena spojovací technice. Tato část je zakryta průhlednými deskami nesenými lany ze skelných vláken tvarovanými tak, aby zachovávaly tvar stavby.
Stavba byla ukončena 21. 9. 1973 a tím byl započat i provoz restaurace a hotelu.

Ještěd

Pověsti

Pověst o krejčíkovi

Nejvýraznější skálou na samotném vrcholu Ještědu je zdaleka viditelný křemencový Krejčík, v minulosti někdy také nazývaný Hrbáč. Zachovalo se dokonce i několik verzí pověsti, která objasňuje, proč kámen získal toto neobvyklé jméno.
Jednoho dne se vydal chudý krejčík z Osečné do Liberce za obchodem. Bylo to v létě a slunce krutě připalovalo. Krejčík byl z namáhavé cesty Ještědskými horami a vedrem natolik unaven, že kdesi uprostřed lesa usedl pod mohutný strom a vzápětí usnul. Vzbudily jej však podivné hlasy. Krejčík otevřel oči a ustrnul. Nedaleko něj se dohadovali dva obři s pekelníkem. Čert jim zadal podivný úkol, obři pro něj měli do kohoutího zakokrhání postavit horu, ze které by mohl pohodlně pozorovat široké okolí. Obři slíbili a scéna rázem zmizela, všichni tři byli titam. Krejčík si usmyslil, že pekelné dílo překazí.
V noci vystoupil na nedokončenou horu, ukryl se a čekal. Když spatřil blížící se obry, napodobil kohoutí zakokrhání. Obři se zalekli čertovy zloby nad nedokončeným dílem a upustili poslední náruč kamení. Největší kámen spadl přesně do místa, kde se ukrýval nebohý krejčík. Skála se mu tak stala největším náhrobním kamenem.

Čerti na Ještědu a Ještědský duch

Podle známých pověstí žili na Ještědu tři ďáblové ve smrduté křemencové jeskyni; lidé se jich báli a na horu raději příliš nevystupovali. Až jednou přijel v krátkém zimním dni do Podještědí neznámý jezdec, kterému se nakonec podařilo ještědské ďábly přelstít. Nebál se prý a jako vůbec první smrtelník vstoupil do jejich kamenného doupěte. Pekelníci jej zprvu chtěli ubít, ale po krátké honičce si získal jejich pozornost vybídnutím k měření sil. Navrhl jim, že pojede příští noci na svém černém koni od Ještědu směrem k Bezdězu a čerti za ním budou stavět černou zeď deset loktů širokou a stejně tak vysokou. Pakliže jej nedostihnou do prvního ranního zakokrhání, stane se jediným pánem kraje na obou stranách Ještědu on, v opačném případě připadne jeho duše peklu. Ďáblové se nechali zlákat a – jak již to v podobných případech bývá – prohráli. V kterési vsi na cestě k Bezdězu měl jezdec zakokrhat, a tím vzbudit ostatní kohouty, kteří svým hlasem předčasně přivítali nový den. Čerti pak se vztekem ještědskou jeskyňku opustili.

Turistika

A už se konečně dostávám k tomu, po čem prahnete aneb jak se na Ještěd vlastně dostanete ;-). Můžete zvolit pěší nebo pojedeme lanovkou, na kole, autem. Vyberte si podle zájmu z několika předložených výletů a nebudete litovat.

Nejlepší výchozí bod pro výlety je na konečné zastávce v Horním Hanychově. Pro pěší je asi nejkratší cesta po modré (pokud nechcete jít přímo pod lanovnkou). Je to jedna z nejstarších výstupových cest, a podle mě i nejkrásnějších. Překonáte převýšení zhruba 460 výškových metrů. Cesta vede sice kousek po silnici, ale pak se stáčí do lesa kolem staré sáňkařské dráhy (byla vybudována v letech 1909–1911) a Vířivých kamenů. Svým členitým charakterem a ostrými hroty vzdáleně připomínající alpské štíty (nesou jména – Matterhorn, Breithorn, Lyskamm atd.). V okolí vrcholu se na rozloze 121 hektarů rozprostírá přírodní památka Terasy Ještědu, vyhlášená v roce 1995 a od roku 2001 zpřístupněná naučnou stezkou. Zde se nalézá mnoho izolovaných skal, suťových polí, mrazových srázů a tzv. kryoplanačních teras. Pár metrů pod vrcholem Ještědu pokračuje cesta opět po silnici. Nabídne se vám spousta krásných výhledů na Liberecko. Tato trasa je určena pouze pro pěší.

Pokud si budete chtít trasu prodloužit, můžete u Mariiny studánky odbočit a vydat se po žluté na Tetřeví sedlo a odtud po červené přes Výpřež na Ještěd (název Výpřež pochází z dob, kdy byl náklad přepravován koňskými potahy. V tomto sedle byla totiž vypřahána pomocná koňská spřežení, která pomáhala zdolat namáhavé stoupání). U Tetřevího sedla si můžete opět udělat malou odbočku po červené na Dánské kameny. Cesta vede pohodlnou lesní silničkou. Jsou to mohutné kvarcitové skalní zdi se samostatnou věží. Kameny slouží jaké přírodní nezabezpečená vyhlídka do oblasti Černé hory, Dlouhé hory a Velkého Vápenného.

Z Horního Hanychova se můžete vydat i opačnou stranou po červené k rekreačnímu středisku Pláně pod Ještědem, odtud cesta pokračuje na Ještědku a dále na Ještěd. Tato trasa vede lesem a je docela příjemná, až asi na jeden strmější výstup. Jestliže zvolíte zelenou, dovede vás k Hanychovské jeskyni.

Z Ještědu se můžete dostat ještě jednou trasou po červené. Půjdete z vrcholu tentokrát k mohyle letců, kteří zde zahynuli 20. srpna 1948 při letu z Prahy do Liberce. Vinou špatné navigace v husté mlze narazili přímo do svahu Ještědu. Dodnes zde můžeme vidět kusy letounu. Pak lze pokračovat po žluté směr Pláně pod Ještědem po naučné stezce. Určitě vás zaujmou Tetřeví skály a mimo jiné tu na jaře roste medvědí česnek. Variant je mnoho, záleží na vás, kterou si vyberete.

Pro lepší orientaci se mrkněte do fotogalerie, nahrála jsem tam i turistickou mapku.

Dalším způsobem, který ocení hlavně maminky s dětmi nebo ti, co neradi chodí je lanovka.
Lanovka slouží veřejnosti od r. 1933, v letech 1971 – 75 byla modernizována. Kyvadlově zde jezdí dvě kabinky, každá pro 35 cestujících. Jízda trvá 4 minuty a překonáme převýšení 400m.
Také docela pěkný zážitek, ale na můj vkus trochu krátký.

Vrchol Ještědu je mimořádným vyhlídkovým místem a kultovním místem Liberečáků. Za ideálního počasí lze spatřit Žákovu horu na Českomoravské vysočině či Klínovec v Krušných horách, ale i Žižkovskou věž v Praze, Říp, Milešovku, stolové hory v Česko-saském Švýcarsku, Lužické hory s vrcholem Lužanem, Žitavské hory, velkou část Horní Lužice, západní část Dolního Slezska v Polsku, nejvyšší vrcholy Jizerských hor, Krkonoše, Český ráj s troskami, hrad Bezděz. Nejzajímavější výhled z Ještědu je ve dnech podzimní a jarní rovnodennosti (23. září a 21. března), kdy slunce vychází v šest hodin ráno přímo za Sněžkou, která ve vycházejícím slunci působí jako černý trojúhelník s rudozlatým okrajem. Hodně záleží, jaké je počasí. Někdy také není vidět vůbec nic :-P.

Doporučuji vám občerstvení s sebou, protože ceny jsou zde s vysokohorskou přirážkou. Dále nezapomeňte nějakou pokrývku hlavy. I když půjdete brzy z jara, tak se tu klidně můžete pěkně spálit. Takže hlavně děti namažte ochranným krémem s vysokým UV faktorem. Na Ještědu bývá větrno, proto si sebou vezměte i teplé oblečení. Ještěd a okolí vás určitě okouzlí, čerstvý vzdoušek pročistí plíce a procházka po horách pohladí po duši.

A ještě jedna novinka:

Od 1. 5. 2008 je na Ještědu zahájen letní provoz čtyřsedačkové lanové dráhy na Skalku. Jezdí až do půlky října od pátku do neděle a o svátcích. Během letních prázdnin pak bude v provozu denně.
Jezdit bude od 08:30 do 18:00 hodin v půlhodinových intervalech. Lanovku na Skalku mohou využívat jak pěší turisté, tak cyklisté.
Pro návštěvníky je připravena i celá řada dalších aktivit a služeb: sjezdy na kolech, návštěva nového bikeparku nebo dětského parku, půjčovny kol, mycí linky pro kola, servis a občerstvení, čtyřkolky, terénní koloběžky a hole pro nordic walking. Čtyřsedačková lanovka na Skalku je dlouhá 1430 metrů a převýšení 351 metrů zdolá za pět a půl minuty. Za hodinu přepraví 2400 osob. Její dolní stanice je nejen v bezprostřední blízkosti parkoviště, ale také konečné stanice tramvaje. To usnadní přístup turistům, kteří přicestují městskou dopravou. K Černému vrchu, kam dřív jezdila lanovka, se pak dostanou pohodlně po hřebeni. Navíc se jim přitom otevře krásný výhled do kraje.

V kraji Vysočina se nachází spousta zajímavých a turisticky „opomíjených míst“, ovšem město Telč s jedinečně zachovaným architektonickým komplexem je známé snad každému čechovi od narození, i když ne každý toto město navštívil. Tato městská památková rezervace je zapsána od roku 1992 v UNESCO.

Při projíždění Telčí hlavní Slavatovskou ulicí se nabízí k dispozici velké záchytné parkoviště. Malá část parkoviště, blíže hlavní silnici není zpoplatněna, což u společného vjezdu kde se vybírá poplatek není na první pohled patrné. Dále možno parkovat v ulici Svatoanenská odkud se lze dostat hned na náměstí Telče. Z prvního zmíněného parkoviště lze vejít do zámeckého parku, který působí dokonalým dojmem a dotváří jej Ulický rybník, který společně s Štěpnickým rybníkem obepínají celý historický střed Telče. Samotný park je ideálním k odpočinku a leží hned za renesančním zámkem, který vyúsťuje do zdejšího nejznámějšího a památkově ceněného náměstí Zachariáše z Hradce s historickými domy. Z klidného parku se tak lze ocitnout přímo v centru Telče.

Krásný pohled na Telč

Město Telč bylo založeno neznámo kdy, nejstarší dochovaná písemná zmíňkaje až z období let 1333-35. Od roku 1339 vlastnil město rod pánů z Hradce, jehož zásluhou, konkrétně zásluhou Zachariáše se město z původně vodní pevnosti s gotickým hradem změnilo v kouzelné renesanční. Počátkem 17. století získává město Telč do vlastnictví další významný rod Slavatů a od 60.let 18.století až do roku 1945 patří Telč rodu Podstatských Lichtensteinů. V roce 1992 byla Telč a jeho městská památková rezervace zapsána na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, díky čemuž je také cílem mnoha návštěvníků z celého světa.

Na náměstí se nacházejí krásně udržované domy s podloubími, kde lze nalézt spoustu obchůdků či restaurací. Je zde i radnice, kde lze navštívit informační centrum. Náměstí zkrášluje velký Mariánský sloup, kašny a barokní sochy, které umocňují celkový dojem. U zámku se nachází kostel sv.Jakuba, který v roce 1386 vyhořel a jeho dnešní podoba pochází z poloviny 15.století. U kostela je zajímavá křížová chodba. Dalším kostelem poblíž sv. Jakuba je kostel Jménem Ježíš z roku 1679, který je v barokním stylu a údajně atypická je orientace kostela boční fasádou směrem do náměstí, což si ale v daný okamžik návštěvy neuvědomíte.

Na druhém konci náměstí se nachází kostel sv. Ducha, který je zase pro změnu gotický s vyhlídkovou věží 49 metrů vysokou pocházející pravděpodobně z 1.poloviny 13.století. Je tak nejstarší dochovanou stavební památkou a na vyhlídku si můžete vylézt za symbolický poplatek. Výhled je však omezen plexisklovými okny, před kterými jsou nataženy sítě. Takže malé zklamání, ale vůči bezpečnosti musím pochválit. Uličkami z krásného náměstí můžete dojít až k Ulickému rybníku, kde byla vybudována dřevěná tzv. Belpská lávka, která byla postavena roku 1998 a je darem švýcarského města Belp na znamení společného přátelství obou měst. Z lávky se nabízejí překrásné výhledy na panorama města s dominantními kostely. Jedná se o nesmírně fotogenické místo. Celkově lze říci, že Telč kombinuje od každé památky a zajímavosti něco v dokonalé harmonii a s propojením zámek, kostely, historické domy, park, rybníky utváří památkovou rezervaci, která je skutečně skvostem.

Nikterak nevelké Toledo (asi 74 tis. obyv.) leží 65 km jihozápadně od Madridu. Je nejenom správním střediskem stejnojmenné provincie, ale i hlavním městem celé autonomní oblasti Kastilie – La Mancha. Bystrý čtenář klasické literatury jistě zpozorní, neboť právě v tomto zapomenutém koutu Španělska…

… ve sluncem vyprahlé náhorní plošině Mesetě, sváděl svůj marný „boj s větrnými mlýny“ Cervantesův „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“, aby tak získal srdce své vysněné Dulciney.

První dojmy z Toleda

Vraťme se ale k samotnému městu, jehož krása každého turistu hned po příjezdu jistě ohromí. Město leží na žulovém pahorku a je ze tří stran obklopené krásným meandrem poklidně tekoucí řeky Tajo, která zde, na svém středním toku, vůbec nepůsobí dojmem nejdelší řeky celého Iberského poloostrova. Již zdálky lze zpozorovat dvě nejvýznamnější dominanty města – pevnost Alcázar a katedrálu. Při následné procházce Toledem člověk velmi rychle nabývá pocitu, že není v moderním městě, ale v nějakém muzeu architektury. Na světě není mnoho míst, kde lze na relativně malém prostoru vidět římské, maurské (arabské), židovské a křesťanské památky. A tak můžeme ve městě najít kromě velkého množství katolických kostelů a katedrály i synagogy a mešity. Historická jedinečnost Toleda byla deklarována v roce 1986 zápisem na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Toledo

Toledo židovské

Na přelomu 4.-5. stol. přichází na území Španělska Vizigótové, kteří učiní z Toleda hlavní centrum své říše. Zcela jistě již v této době je ve městě usazena židovská komunita, která je s městem spojována po dalších téměř osm set let. Přestože byli Židé v Toledu velmi početnou skupinou, stáli vždy na okraji společnosti. Jejich pronásledování začalo již za Vizigótů a pokračovalo po celá staletí i za následných vládců města až po definitivní vyhnání na konci 15. století. Zlatým věkem Židů v Toledu tak zůstalo 13. stol., kdy vzdělaný křesťanský král Alfons X. souhlasil s jejich zastoupením ve své vyhlášené Překladatelské škole. Židovskou epochu připomínají synagogy „Santa María la Blanca“ (12. stol.), později přebudovaná na kostel a synagoga „del Tránsito“ (14. stol.). Obě najdeme v Židovské čtvrti „Judería“ v západní části historického centra.

Toledo muslimské

Dnešní podobu vtiskli Toledu Arabové (ve Španělsku nazývaní Maurové), kteří přišli do města v roce 711. Právě arabské stavitelství se vyznačuje velkým množstvím spletitých, úzkých a kroutících se uliček, kterých si turisté v Toledu dosyta užijí. Arabskou nadvládu připomínají např. vstupní brány do města – „Alcántara“ a „Bisagra“, dále pak mešity „Cristo de la Luz“ (10.stol.) a „las Tornerías“ (11. stol.).

Toledo křesťanské

Křesťanská nadvláda nad městem započala po dobytí Toleda vojskem Alfonse VI. v roce 1085. Právě tento panovník dal pokyn k vybudování pevnosti Alcázar. Její základy stojí na nejvyšším bodě města, kde již předtím stálo římské tábořiště, následně pak sídlo Vizigótských králů i pevnost „Al-Qasr“, kterou nechali postavit maurští vládci. Pevnost nechal pro své potřeby přebudovat později i Carlos I., který učinil z Toleda roku 1519 hlavní sídlo královského dvora. Jeho syn Filip II. však dal krátce nato přednost Madridu. Dnes sídlí v pevnosti Vojenské muzeum a Ústřední knihovna autonomní oblasti Kastilie – La Macha.
Další významnou stavbou je gotická katedrála (13. stol.), jejíž základy byly položeny již vizigótským králem Recaredem I. v 6. století. Jde o ohromnou stavbu, jejíž délka je 140 a šířka 130 metrů. Tato pětilodní katedrála má 22 bočních kaplí a v jejím nitru se mimo jiné nachází muzeum s obrazy slavných malířů (Goya, El Greco, Velásquez, Tizian a další).

Toledo

Toledo mudejarské

Toledo je kolébkou nádherného mudejarského slohu, který ve městě můžeme obdivovat téměř všude, neboť zde tento sloh zcela dominuje. Najdeme ho na palácích, kostelech, klášterech, muzeích, obou synagogách i jednotlivých domech. Jde o jedinečný sloh muslimských stavitelů, kteří po dobytí města začali pracovat pro křesťanské vládce. Velmi náročné umění maurských stavitelů se však z Toleda nevytratilo. Všechny mudejarské stavby jsou v tomto stylu restaurovány a dokonce vznikají i nové. Jako příklad novostavby může posloužit budova hlavního nádraží „Estación de Ferrocarril“ v neomudejarském slohu.

Toledo El Greca

Krétský rodák Domenico Theotocopulos (1541-1614), známý uměleckému světu pod jménem El Greco, přichází do Toleda z Říma roku 1577 a usadí se tady až do konce života. Většinu děl najdeme v jeho muzeu „Museo del Greco“ v židovské čtvrti (např. Pohled na Toledo, Kristus a dvanáct apoštolů, Slzy sv. Petra). Jeho nejslavnější a nejvíce ceněný obraz „Pohřeb hraběte Orgaze“ se však nachází v kostele sv. Tomáše. El Greco se řadí díky svým celosvětově uznávaným dílům mezi nejvýznamnější malíře Španělska a manýrismu vůbec.

Praktické informace

Cesta do Toleda z ČR
Do Toleda se nejlépe dostanete z Madridu. Vzhledem ke značné vzdálenosti španělské metropole (vzdušná vzdálenost z Prahy je 1775 km) je nejlepší zvolit cestu letadlem, která trvá necelé 3 hodiny. V současné době létá do Madridu nejlevněji český nízkonákladový dopravce Smartwings. Letenku s poplatky koupíte u této společnosti přes internet za méně než 2500 Kč, musíte si ji však rezervovat a zaplatit několik měsíců dopředu. V opačném případě jsou ceny letenek výrazně vyšší. Výhodné ceny nabízí společnost Click4Sky, kterou založil český dopravce ČSA za účelem doprodeje volných míst na svých pravidelných linkách. Klient za cestu do Madridu a zpět zaplatí fixní cenu 3980 Kč (vč. všech poplatků a tax) a zároveň je mu poskytován úplný servis na palubě včetně občerstvení apod.. Přímé letecké spojení do Madridu zajišťuje kromě již zmíněného ČSA i španělský národní přepravce Iberia s cenami letenek okolo 5 tisíc korun (vč. všech poplatků a tax).

Toledo

Příjezd z Madridu
Bus: z Madridského autobusového nádraží – JIH (Estación sur de autobuses/Méndez Álvaro) jezdí spoje společnosti „Continental“ od rána do noci každou půlhodinu. Více informací naleznete na www.continental-auto.es. Přímý spoj jede vzdálenost 71 km asi hodinu a jednosměrná jízdenka stojí 4,25 euro. Z nádraží trvá cesta do centra asi 20 minut. Lze využít autobus MHD.
Vlak: z Madridského nádraží „Atocha“ jezdí denně několik spojů. Rychlovlaky AVE jedou tuto vzdálenost pouhých 30 minut. Za vysoký komfort a rychlost přepravy však cestující zaplatí 8,30 euro. Vyhledat spoje lze na www.renfe.es. Cesta do centra trvá asi 45 minut. Rovněž lze využít autobus MHD.

Informační centra
Jedno z informačních center je umístěno hned za vstupní branou do města (Puerta Nueva de Bisagra) ve směru od autobusového i vlakového nádraží, druhá se nachází přímo v budově radnice na náměstí „Plaza del Ayuntamiento“.

Kdy Toledo navštívit
Protože v centrálním Španělsku panuje kontinentální klima typické vysokými teplotními rozdíly mezi létem a zimou, je optimální navštívit město v jarních a podzimních měsících. Já sám jsem zvolil k návštěvě červenec a bylo nesnesitelné horko, přes den teplota neklesla pod 35 stupňů.. V zimě se naopak teploty většinou pohybují slabě nad nulou, ničím výjimečným však nejsou ani mrazy.

Stravování v Toledu
Přijedete-li do města v pracovní den, určitě si objednejte „menú del día“, které se skládá z předkrmu, dvou hlavních jídel, dezertu a nápoje. Pro nejlepší ceny okolo 8 euro však musíte do restaurací v postranních uličkách. Mezi místní speciality patří např. „Venado con setas“
(Jelení maso na houbách) , nebo „Perdices estofadas a la toledana“ (Dušená koroptev).

V našem putování po Itálii jsme se z jižní a poté i střední Itálie vrátili zpět na sever. Naším cílem jsou totiž Benátky, které se rozkládají na 118 ostrůvcích spojených 400 mosty které odděluje 115 kanálů, na kterých panuje čilý dopravní ruch gondol. Za slunečného červnového počasí přijíždíme po dálnici od Perugie.

Čím více se přibližujeme k Bologni, provoz se stále více zahušťuje. Pokračujeme po dálnici dále na Padovu a Mestre. Dálniční okruh kolem Mestre je bezplatný, dálnice je zde šestiproudá i když jízdní pruhy nejsou moc široké. Pravý jízdní pruh je zcela ucpán auty, které zde stojí v koloně na odbočení ve směru na Benátky. My však tuto odbočku míjíme a pokračujeme okolo Jesola, objíždíme celý poloostrov až na Punta Sabbioni. Tento úsek z Mestre nám trvá necelou hodinu, protože je zde hodně obcí, několik semaforů a poměrně hustý provoz. Přijíždíme do Punta Sabbioni, odkud jezdí pravidelná lodní doprava do Benátek. Autokemp Miramare, který jsem se vybrali je zcela ideální pro cestu do Benátek. Nachází se asi 300 metrů od přístavu, ze kterého odplouvají lodě. Nutno však dodat, že kemp není vhodný pro ty, kteří do těchto míst přijeli za koupáním. Kemp Miramare nemá totiž zrovna moc pěknou pláž, na velkou pláž je to asi půlhodina pěšky. Jelikož je naším cílem návštěva Benátek, rozhodli jsme se v tomto kempu zůstat dvě noci.
Ráno vyrážíme před devátou hodinou do přístaviště lodí, abychom se vydali do Benátek.

Benátky

 Benátky

Jsou zcela jedinečným městem. Na 118 ostrůvcích spojených 400 mosty se rozkládají stavby. Ostrovy odděluje 115 kanálů, na kterých panuje čilý dopravní ruch gondol, výletních lodí, ale i mnohých motorových člunů.
Vznik města se datuje do doby, kdy byla země vystavena ničivým nájezdům barbarských kmenů po rozpadu římské říše. Před nájezdy utekly také obyvatelé kraje Venetia, a to na ostrovy v pobřežní laguně, kde byli výborně chráněni, neboť dobyvatelé neměli dostatek lodí, na kterých by mohli uprchlíky pronásledovat. Okolo roku 810 začalo na ostrovech vznikat město, roku 827 zde bylo založeno biskupství.
Do Benátek jsme se dostali lodí z přístavu Punta Sabbioni. Zpáteční jízdenka do Benátek stojí 6 €. Je možné si zakoupit také jízdenku s platností 24 hodin a možností přestupovat libovolně na všechny linky benátské lodní městské dopravy, které jsou zde paradoxně nazývány autobusy. Největší hustota dopravy je na kanálu Canale Grande. Lodě neboli autobusy mají čísla tak, jako jakákoliv jiná hromadná doprava. Zastávky jsou podél celého kanálu, zde se nacházejí i plány tras linek. Pro přepravu po Benátkách lze zvolit také vodní taxi. Stanoviště taxi-lodí je po městě také dostatek a je to další vhodný způsob dopravy po Benátkách. Pokud se nechcete přepravovat pěšky, máte ještě jednu možnost – projet se jednou z mnohých gondol. Benátská doprava je jednou z největších zvláštností tohoto města.
Kromě vodní dopravy zde žádná jiná neexistuje a tak jsou Benátky snad jediným italským městem, kde na ulicích nepotkáte skútry ani auta. Autem je možné se do Benátek dostat z Mestre přes dálniční most pouze do blízkosti náměstí Piazzale Roma, kde se nachází velké několikapodlažní placené parkoviště. Zde je nutné auto zanechat. Dál do Benátek není možné po silnici pokračovat. Podobně je tomu, když se do Benátek vypravíte vlakem. Poblíž již výše zmiňovaného parkoviště je nádraží, ale i autobusové nádraží, kde končí všechny autobusové linky. Dále se dá jít pouze pěšky či se plavit lodí.
Jak již bylo uvedeno, do Benátek jsme připluli lodí z Punta Sabbioni. Plavba trvala asi 45 minut a ocitli jsme se téměř v srdci Benátek, asi 200 metrů od náměstí sv. Marka, hned před mostem Vzdechů – Ponte dei Sospiri. Dle pověsti most dostal své jméno na základě toho, že přes něj byli voděni vězni. Most totiž ústí do věznice a je veřejnosti nepřístupný.

Benátky

Náměstí svatého Marka jsme však nejprve pouze obešli, rozhodli jsme se totiž, že si jej podrobně prohlédneme odpoledne při zpáteční cestě. Nejprve jsme navštívili informační centrum, které se nachází na západní straně náměstí pod podloubím. Zde je možné sehnat podrobnou mapu města za 2,5 €. Nutno však dodat, že speciálně v Benátkách se podrobná mapa obzvláště hodí, protože najít tu správnou cestu kvůli kanálům a mostům by mohlo být bez mapy trochu obtížné.
Naše další cesta pokračovala do baru na snídani. Mohu vřele doporučit ochutnat v Itálii kromě pizzy či špaget také některou z typických italských káv, jako například kafe late a k tomu například brjož, který u nás známe pod názvem croasan, ale v dopoledních hodinách je v italských barech k dostání s daleko lepší chutí, čerstvě upečený a teplý plněný například marmeládou. Nutno však dodat, že tuto pochoutku lze například v Perugii koupit za necelé euro, v Benátkách za dvojnásobnou cenu.
Po snídani jsme se vydali uličkami ke kostelu Santa Maria Formosa, který se nachází na stejnojmenném náměstí. Jeho zajímavostí je, že má dvě hlavní fasády. Jedna je obrácená směrem k náměstí, druhá směrem ke kanálu. Zajímavou památkou je i dominikánský chrám Santi Giovanni e Paolo. V tomto chrámu se nachází hrobky asi 25 benátských dóžat.
Poté jsme již zamířili ke slavnému mostu Ponte di Rialto, který byl jako první kamenný v Benátkách postaven roku 1592. Most je vyzdoben množstvím obchůdků s nejrůznějšími suvenýry. Most však zároveň poskytuje úchvatný pohled na Velký kanál. Rozhodně stojí za to sledovat živý lodní provoz na kanálu, kde se vedle tzv. autobusů prohánějí motorové čluny policie či například čluny ambulance s modrým majákem. Při troše štěstí je možné spatřit i popelářské čluny či čluny vozící stavební materiál. Po opačném břehu mostu jsme se vydali po nábřeží, kde se nachází řada restaurací.
Kolem kostela Chiesa di Tolentini jsme dorazili snad do jediného parku ve městě, kde jsme si ve stínu v klidu odpočinuli. Park Giardini Papadopoli se nachází nedaleko Piazzale Roma a současně tak i vlakového nádraží. Po odpočinku a chvilce sledování toho cvrkotu na přestupní stanici z pozemní dopravy na vodní, jsme se vydali dále a to sice směrem k nedalekému benátskému přístavu. Podél pobřeží jsme šli směrem na Punta della Dogana, kde se nachází kostel Chiesa di Santa Maria della Salute. Ze schodů před kostelem je krásný výhled na náměstí sv. Marka.
Benátky
Po chvíli odpočinku jsme se vydali zpět k místu, kde naše procházka městem započala. Přes most Ponte dell Accademia jsme zamířili na náměstí sv. Marka. Zde jsme prošli kolem velkého množství holubů. I této skutečnosti dokáží prodejci v Benátkách využít a nabízet turistům za jedno euro krmení pro holuby, které jsou pro většinu turistů velkou atrakcí, přiznám se však, že pro mne nebyl pocit náměstí plného holubů zrovna moc příjemný. Prohlédli jsme si interiér chrámu sv. Marka, kam byl vstup zdarma, bylo však nutné mít zakrytá ramena a kolena, navíc bylo zakázáno do chrámu jít se zavazadly. Ta je nutné si odložit v nedaleké úschovně zavazadel.
Poté jsme se rozhodli prohlédnout si město z ptačí perspektivy. Za 6 € jsme zakoupili vstupenku a výtahem jsme se ve chvíli ocitli na vrcholu vyhlídkové věže Campanile di San Marco. Odsud je překrásný výhled na Benátky, náměstí sv. Marka, ale i okolní ostrovy, který byl zcela unikátní a rozhodně návštěva věže rozhodně stojí za to a mohu ji každému doporučit.
Bohužel v lešení byla zahalena věž Torre dell’Orologi, která pochází z konce 15. století. Hodiny na vrcholu věže byly původně vyrobeny pro potřeby mořeplavců. Podle legendy však v důvodu, aby nebyla nikde vyrobena kopie těchto hodin, byly jejich autorovi vypíchnuty oči.

Tím naše návštěva Benátek končí. Nasedáme na loď a odjíždíme zpět do Punta Sabbioni. Přespíme a naším dalším cílem bude město Verona, rodiště Julie z románu Williama Shakespeara. O tom až zase příště…

« z 2 »

Do nejzápadnější oblasti Francie – do Bretaně jsme dorazili poté, co jsme se rozloučili s okolím Paříže. Cesta z Versailles po dálnici ubíhala rychle, provoz na dálnici byl minimální. Příjemným zjištěním také bylo, že použití dálnic v oblasti Bretaně je bezplatné. Navštívili jsme klášter Mont Saint Michel, město Saint Malo a mys Cap Frehel.

Klášter Mont Saint Michel

V odpoledních hodinách jsme dorazili na parkoviště přímo před klášterem Mont Saint Michel. Tento klášter leží přímo na rozhraní Normandie a Bretaně. Toto místo spojuje s pevninou pouze silnice, která jako jediná zůstává při přílivu nad mořskou hladinou. Nebo respektive alespoň většinou. Jak jsme se dočetli v průvodci, přibližně třikrát ročně se pod vodou ocitne i tato silnice. Nicméně parkoviště, které je umístěno i něco níže než tato silnice, je při přílivu zaplaveno. Za parkování jsme zaplatili jednotnou taxu 4 € a vydali jsme se na prohlídku jednoho z nejkrásnějších míst Francie. Klášter postavený na skále jsme navštívili v době odlivu. V této oblasti je charakteristické, že v době odlivu voda ustupuje až několik desítek kilometrů od pevniny. Saint Malo Proto byl Mont Saint Michel v době naší návštěvy jakýmsi ostrovem uprostřed nekonečného množství písku a bláta. Moře bylo zcela v nedohlednu. Mnozí této skutečnosti využívají a procházejí se po dně moře. Nejprve jsme si prohlédli samotné městečko, poté jsme vydali přímo do kláštera. Vstupné činí 8,5 € za osobu, ale prohlídka není rozhodně nezajímavá. Otevřely se nám nejen mnohá místa kláštera, ale i zajímavé výhledy do okolí a moře, které zde v tuto chvíli jaksi nebylo. Prohlídka kláštera je naprosto individuální bez jakéhokoliv průvodce.

První stavba se na skále Saint Michel objevila již v osmém století. V desátém století na tomto ostrově založil Richard I., vévoda normandský, benediktinské opatství, které bylo postupně obklopeno klášterními budovami, které byly po staletí rozšiřovány, přestavovány či bourány. Klášter prosperoval a již ve dvanáctém století se stal nejvíce prosperujícím klášterem ve Francii. Ačkoliv je dnes místo obklopené davy turistů, stále zde plyne klášterní život. Pokud se rozhodnete pro prohlídku kláštera, nenavštívíte pouze řadu nádherných prostor, ale také několik míst či vyhlídek, ze kterých je nádherný rozhled do okolí. Pokud se rozhodnete ušetřit na vstupném, budete ochuzeni o nádherné výhledy do okolí.
Před devatenáctou hodinou se vracíme zpět k autu. Mezi tím se již všude objevily nápisy, že příliv přijde po 21 hodině, tudíž by se auta, která zůstanou na parkovišti mohly ocitnout v nebezpečí.

Opouštíme tedy Mont Saint Michel a snažíme se najít možnost ubytování. Naše cesta směřuje k městu Saint Maló, které by mělo být zítra naší další zastávkou. Ještě na okraji města Saint-Malo jsme nalezli směrovku na autokemp. Jednalo se o Camping dela Fontaine. Ten se stal naším místem noclehu. Vzhledem k tomu, že se Bretaň nachází v zeměpisné šířce podobné Velké Británii, kde je čas o hodinu posunut, je zde zcela zřetelně patrný časový posun oproti našemu území. Proto zde na přelomu května a června docházelo k západu slunce až po 22 hodině a ještě ve 22:30 bylo teprve šero. Této skutečnosti s hodinovým posunem západu slunce můžete využít při plánování výletů v této oblasti.
Ráno jsme si sbalili a kemp opustili po deváté hodině. Jeli jsme směrem do centra Saint-Malo.

Cap Frehel

Saint Malo

Zaparkovali jsme v přístavu, kde je velké placené parkoviště. Město se nachází na skalnatém výběžku a je v podstatě nedobytnou pevností. Celé staré město obehnané hradbami je tak úchvatné a autentické, že se ani nechce věřit, že po bombardování během druhé světové války muselo být celé město kámen po kameni znovu vybudováno. Chvíli jsme se toulali městem, poté jsme si město i výhled na moře prohlédli z hradeb, abychom navštívili i jednu poklidnou typickou francouzskou kavárničku. Asi po dvou hodinách jsme se vrátili zpět k autu. Za parkování jsme zaplatili přibližně 1 € za každou hodinu a vydali se podél pobřeží dále na západ.

Cap Fréhel

Naší další zastávkou byl jeden z nejkrásnějších severních výběžků v Bretani. Je to mys Cap Fréhel. Zde je možné sledovat blankytně modré moře omýlající skaliska. Obdivovat je možné také maják, který má prý dosah světel až 110 kilometrů a pochutnat si na některé místní specialitě v místní restauraci.
Mys se nachází na nejsevernějším výběžku malého poloostrova v severní Bretani na pobřeží Cota d’Emeraude (Smaragdové pobřeží).
Pokud přijíždíte na mys osobním autem, můžete zaparkovat až na samotném mysu poblíž majáku. Pokud však jste majiteli obytného vozu, budete nuceni z bezpečnostních důvodů své auto ponechat zaparkované asi 100 metrů před samotným mysem.

Pokračujeme dále na západ po dálnicích, které jsou v oblasti Bretaně neplacené a míříme do města Morlaix a dále pak do unikátní oblasti carnackých menhirů, ale o tom až v příštím povídání…

Zoologická zahrada v Liberci je nejstarší v České republice. Najdete ji nedaleko centra Liberce v údolí Jizerského potoka. Rozkládá se na ploše 13 ha a chová asi 170 druhů zvířat z celého světa. Její vznik se traduje již od roku 1907, kdy byla Ornitologickým spolkem založena malá zoologická zahrada.

Chloubou Liberecké ZOO jsou bílí tygři původem z Indie. Základem chovu byl samec odchycený v přírodě roku 1961 a původně chovaný v soukromém zooparku maharádži Réwy. Řadí se do poddruhu tygra indického (bengálského). Dle bílých tygrů je pojmenován i liberecký hokejový klub. Další vzácné druhy, kterými se může zoo pochlubit jsou: mláďata takina čínského, oslů somálských, orlů kamčatských, orlosupů bradatých nebo krokodýla čelnatého a pár varanů mangrovových.

Do Zoo se dostanete tramvajemi č. 2 nebo 3 směr Lidové sady (zastávka Botanická). Když vystoupíte, tak po pravé straně uvidíte hotel U jezírka a hned za ním je malá restaurace, kde točí výborné kvasnicové pivo – Vozkovu jedenáctku. Pokud pojedete autem můžete zaparkovat v těsné blízkosti vchodu do zoo (za hotelem Jezírko). Samozřejmě počítejte s tím, že budete muset zaplatit parkovné.

Buvol v zoo Liberec

Jakmile zaplatíte prohlédněte si důkladně informační tabuli, která visí u vchodu. Jsou tam rozvrhy krmení a výcvik lachtanů, slonů a tučňáků. Lachtany si nikdy nenechám ujít. Jako většina zahrad , se i liberecká zoo rozprostírá na kopci, ale díky dobrému uspořádání se cesta ubírá hlavně z kopce a potom víceméně po rovince. Mezi nejatraktivnější expozice patří výběhy pro šimpance, paviány, lachtany. Velmi pěkné jsou pavilony opic a šelem. Ale podle mého názoru je nejúchvatnější pavilon tropů.

Pro děti je v dolní části vybudován dětský koutek (je tu vždy plno :-D). Jezdí zde i turistický vláček. Uvnitř zoo naleznete i spoustu stánků s občerstvením a suvenýry, venkovní posezení i poznávací trasy. Téměř každý víkend jsou zde uspořádány akce pro veřejnost. Tak neváhejte! Liberecká zoo vám jistě nabídne zážitky, které v žádné naší zoo nenajdete.

Otvírací doba:
Duben-říjen: 8-18, listopad-březen: 8-17.

 

Už od mala když jsme jako děti hrávali pexeso s obrázky hradů, jsem tento hrad chtěla navštívit. Bohužel na Slovensko jsme nejezdili a z Liberce to bylo hooodně daleko, Spišský hrad se totiž nachází až v Prešovském kraji, takže jsem se musela smířit s tím, že ho možná uvidím někdy v dospělosti.  Den „D“ nastal. Nemohla jsem dospat a i když to pro nás byla zajížďka, táhlo nás to k hradu jako magnet. Manžel byl určitě rád, že nemusí další den na túru po Slovenském ráji.
Cestou jsme míjeli město Levoča a bylo nám docela líto, že nemáme více času, protože ta by si určitě zasloužila blíže prozkoumat. Přijeli jsme do Spišského Podhradie. S parkováním nebyli problémy. My jsme zaparkovali blízko náměstí přímo v městečku a vydali se na hrad. Pokud chcete, můžete zaparkovat přímo pod hradem, ale připravíte se o příjemnou procházku a hlavně o pěší výstup. Hrad není na žádném strmém kopci, takže když nebudete spěchat, zvládnou to v klidu i malé děti.

Pohled na Spišský hrad

Hrad se nachází v nadmořské výšce 634 m nm. Patří mezi památky Unesco a jedním z největších hradních komplexů ve střední Evropě. Byla jsem naprosto nadšená. Zaplatili jsme si prohlídku z průvodcem (100 Sk). Viděli jsme celý hrad, kapli, muzeum zbraní, mučírnu. Nejhezčí na tom je, že prohlídku trávíte téměř celou pod širým nebem. Měli jsem krásné počasí, průvodkyně byla milá a vtipná. No prostě paráda. Z hradu je krásný výhled na Spišské Podhradie, jsou vidět např. Vysoké Tatry, Slovenský ráj, atd. Strávili jsme tam skoro celý den. Ve městě jsme si skočili na krátký oběd a jeli jsme příjemně vyčerpaní do Dedinek, kde jsme byli ubytovaní.

Všem moc doporučuji si tam zajít, je to jeden z mnoha nezapomenutelných zážitků. Vždycky když si prohlížím fotky, opět mi srdíčko poskočí radostí.

Jedna z nejnavštěvovanějších tras na Šumavě vede k Černému jezeru a vodopádu Bílá strž, který je jediným vodopádem na Šumavě. Cesta je po asfaltové silnici a s krajinou okolních lesů patří k velice příjemným výletům. Co zajímavého zde můžete shlédnout si podrobně popíšeme.

Nejlepším výchozím bodem je parkoviště na Špičáckém sedle, kde zaplatíte 100 Kč za automobil na celý den, což je lehce deprimující vzhledem k ceně 2 Eura na den v Německu. Po překousnutí zjištění, že je v ČR dražší parkovné jak v Německu se můžete věnovat naplno okolní přírodě. Jednou z prvních zastavení na trase je informační tabule o železničním tunelu Špičák, který prochází v hloubce 180 metrů pod místem kde právě stojíte a byl vybudován jako dvoukolejný v letech 1874-1877 na trati Plzeň-Klatovy-Železná Ruda a spojuje stanice Hojsova Stráž 735 m.n.m. a Špičák 835 m.n.m. Velikou zajímavostí je, že ražba tunelu probíhala z obou stran současně a byla prováděna tehdejší nejmodernější technologií za použití dynamitu, kterého zde bylo spotřebováno na 90 000 kg. Na celé stavbě pracovalo v období Rakouska-Uherska více než tisíc dělníků, převážně z Bosny, Dalmácie a Itálie. Celkové náklady na ražbu tunelu dosáhly 1,8 miliónu zlatých (3,6 mil. korun) a po svém dokončení se stal největším tunelem v bývalém Rakousku-Uhersku, jehož délka dosáhla 1744 metrů.

Vodopád Bílá strž

Dalším zastavením je pozůstatek po jedli bělokoré, tzv. Komárkovy jedle (pojmenované dle zdejšího významného lesmistra), která měla stáří 350 let a v roce 1983 ji zničil zásah blesku.

Až se blížíte k Černému jezeru tak informační tabule uvádí, že na kopci nad vámi byla vybudována v letech 1929-30 první přečerpávací elektrárna v republice. Elektrárna využívá vody Černého jezera, která je převáděna potrubím o průměru 80 cm do vyrovnávací komory. Odtud se voda pouští 274 metrovým spádem do elektrárny v údolí kde turbína dává do sítě 1,5 MW při průtoku 700 litrů vody za sekundu. Hladina tak v jezeře za hodinu provozu klesne o 1 cm. Turbína je pouštěna jen v energetických špičkách.

Černé jezero

Je ledovcového původu a jeho vznik lze datovat do čtvrtohor kdy byly vrcholky šumavských hor pokryty menšími svahovými ledovci, které po ústupu dali vzniknout všem jezerům na Šumavě. Černé jezero je z nich největším s rozlohou 18,4 ha a největší svoji hloubkou 39,8 metrů. Za to je však nejníže položené 1008 m.n.m. ze všech ostatních zdejších ledovcových jezer. Od Černého jezera můžete zvolit další trasu a vydat se k Čertovu jezeru, kam již nevede asfaltová silnice. Nebo můžete pokračovat jako my k přírodní rezervaci Bílá strž.

Bílá strž

Je území o velikosti 79 ha vyhlášené roku 1972 národní přírodní rezervací, jehož hlavní atrakcí je 13 metrů vysoký vodopád na Bílém potoku. Vodopád je jediným Šumavským a nachází se v nadmořské výšce 965 m.n.m. K bezprostřední blízkosti vodopádu se však nedá dostat, takže vodopád lze pozorovat jen z vyhlídky vybudované vedle něj na bočním svahu.

Celá trasa se dá obejít na Špičácké sedlo pod vrcholem hory Ostrý okolo Hojsovy strže, což je kilometry náročnější a vhodnější spíše pro cyklisty nebo se můžete k parkovišti vrátit stejnou cestou jakou jste přišli. Celkový počet kilometrů této trasy k vodopádu a zpět je cca 17 kilometrů.

Z krásného Alberobella v Puglii jsme krátce po poledni v našem putování po Itálii pokračovali podél pobřeží Jaderského moře na sever. Přes Bari jsme jeli po dálnici A14 směrem k poloostrovu Gargano, který je rájem turistů a tak snad i proto jsme jej pouze objeli a zanedlouho se nám otevíraly úžasné pohledy z dálnice na mořské pobřeží a blankytně modrou vodu.

Tentokrát jsme na silnici strávili velkou část dne, v podvečerních hodinách jsme se rozhodli najít kemp v městečku Vasto, které leží na Palmové riviéře, tedy v oblasti severně od poloostrova Gargano.
Hned na okraji městečka se nachází kemp Il Pioppeto, kde jsme za noc zaplatili 20 €. Kemp je vybaven skromně, sociální zařízení nejsou valná, nachází se zde malý supermarket. Přímo u kempu je však písčitá pláž a tak jsme se tu i vykoupali v moři.
Na druhý den jsme pokračovali ve svém putování na sever Itálie. Tentokrát jsme se již odpoutali od mořského pobřeží. Naším cílem totiž bylo město Assisi v kraji Umbria, což je poměrně hornatá část Itálie. To jsme poznali na vlastní kůži, když jsme byli nuceni zdolat několik serpentýn, než jsme se ocitli na okraji města.

Assisi

 Assisi

Město je nejvýznamnějším italským poutním místem, které si stále zachovává svou přirozenou krásu. Ve městě, které je obklopeno horami, žije na 25 tisíc obyvatel. Roku 1182 se ve městě narodil svatý František a jeho duch je zde dodnes patrný.
Auto jsme zaparkovali nedaleko centra města na samotném vrcholu kopce, kde se nachází velké placené parkoviště na náměstí Piazza Matteotti. Hodina parkování zde přišla na necelé 1 €.
Odtud je to jen kousek na náměstí Piazza San Rufino, kde se nachází stejnojmenný kostel. Kostel zajímavého vzhledu byl dokončen roku 1228 a je přístupný zdarma s výjimkou podzemních prostor a krypty s ostatky svatého Rufína. Přístup do těchto míst je zpoplatněn.
Od katedrály se cestou z kopce dostaneme až na náměstí Piazza del Comune, kde se mimo jiné nachází turistické informační centrum, kde zdarma obdržíte mapu města. Na náměstí stojí za shlédnutí nejen kašna, ale i Tempio di Minerva, chrám s dochovanými antickými sloupy. Na náměstí se nachází celá řada dalších paláců, za shlédnutí stojí Palazo del Capitano.
Několika cestami je možné se z náměstí dostat k hlavní památce, kam směřují snad všichni návštěvníci města. Touto vyhledávanou památkou je Basilica di San Francesco. Nejedná se však o jeden kostel, ale hned kostely dva. Nevím, zda se tato rarita nachází ještě někde jinde na světě, ale je vskutku impozantní navštívit dva zcela odlišné chrámy ve dvou patrech nad sebou a ještě kryptu o patro níže. A proč dva kostely? Dolní kostel slouží jako pohřebiště a poutní kostel, v horním kostele se slouží mše a bohoslužby pro občany Assisi. Pod klenbami dolního kostela si budete připadat jako pod noční oblohou, horní kostel je naopak naplněn světlem. V již zmiňované kryptě jsou pak zpřístupněny o patro níže ostatky svatého Františka. Tento unikátní chrám rozhodně stojí za návštěvu a přístup do těchto míst je zdarma. Nutné je však mít zakrytá ramena a kolena.
Asi po necelých dvou hodinách strávených v Assisi se vracíme zpět k autu. Hledáme ubytování a kousek za městem jsme narazili na směrovku, která nás navedla ke kempu. Kemp byl pohodlný a dobře vybavený s tekoucí teplou vodou a bazénem.

Na druhý den ráno jsme se vydali do dalšího zajímavého města – Perúgie.

Perugie

 Perugia

Hlavní město Umbrie se 150 tisíci obyvateli se rozkládá na kopci nad Valle Umbra a v okolních údolích. Město má bohaté umělecké a kulturní tradice. Město je také domovem nejznámějšího druhu baci, což je báječná čokoláda s lískovými oříšky.
Parkování ve městě je organizováno několika podzemními či nadzemními patrovými garážemi. Směry a jejich obsazenost jsou zobrazovány dopravními značkami, takže si stačí vybrat některé z parkovišť v centru města a dopravní značky vás navedou přímo na parkoviště. Cena za parkování se pohybuje okolo 1 € za hodinu. Přímo v samotném centru je parkovacích míst minimum. Důvodem je také skutečnost, že centrum města se nachází na kopci. A doprava do centra města je zde zcela nezvyklá. Přímo z podzemního parkoviště se do historického centra města dostanete sérií eskalátorů, které do centra města vedou hned ze tří směrů. My jsme auto zaparkovali v podzemním parkovišti na náměstí Piazza Partigiani. Odtud vede nejdelší série eskalátorů, která nás dovezla až na náměstí Piazza Italia.
Právě z náměstí Piazza Italia vede pěší zóna Corso Vannucci. Tou jsme prošli přes náměstí Piazza della Republica, kterou lemuje řada restaurací. Na konci pěší zóny se nachází náměstí Piazza IV. Novembre. Na tomto náměstí naleznete turistické informační centrum, kde je zdarma k dispozici mapa města.
Náměstí však dominuje hned několik zajímavých památek. Jednou z nich je Catedrale di San Lorenzo. Ačkoliv základní kámen ke katedrále byl položen v roce 1345, stavba chrámu započala až v 15. století. Před chrámem pak zaujme kašna Fontana Maggiore. Jedná se o nejvýznamnější středověkou kašnu Itálie. Třípatrová kašna obsahuje reliéfy, na kterých jsou popsány dějiny Perugie, ale i dějiny lidstva. Představují se zde věda, umění, můžeme se zde poučit o běhu světa a života.
Nejpozoruhodnější památkou na náměstí je však Palazzo dei Priori z konce 13. století v němž sídlí radnice, ale také galerie se sbírkou obrazů. Budova se původně otevírala hlavním průčelím k chrámu. Postupně byla však rozšiřována a přistavována.
Za návštěvu stojí i vedlejší uličky města a pochutnat si v některé restauraci na dobré kávě.

Sedáme do auta a pokračujeme dále na sever, naším cílem jsou světoznámé Benátky. Ale o tom až někdy příště…

Pokud vás zajímají stará řemesla, z nichž mnohé dnes již známe pouze z vyprávění, určitě neopomeňte navštívit Muzeum řemesel v Letohradě. Muzeum bylo otevřeno v květnu roku 2000 a nachází se v prostorách bývalé sýpky z roku 1550, která do současné kamenné podoby byla přestavěna v roce 1750.

Historie muzea se však začala psát již v roce 1996, kdy místní podnikatel Pavel Tacl hodlal zakoupit budovu sousedící se sýpkou. Tato koupě však byla tehdy podmíněna současným nákupem celého areálu včetně sýpky. Muzeum je neustále doplňováno exponáty, které jsou získávány především od bývalých řemeslníků a živnostníků. Takto bylo například získáno paramentářství z nedalekého Jablonného nad Orlicí. Jak se nám podařilo zjistit, paramenty byly chrámové výšivky a rodina Neškudlů byla v tomto oboru známá jako jediná v Evropě. Podobně bylo získáno vše, co souvisí s kartáčnictvím. Celý soubor strojů a nástrojů kartáčníka muzeum získalo z nedalekého Jablonného nad Orlicí především od pana Kvapila. Muzeu se podařilo získat také velice zajímavou brusku na české granáty, která je přes dvě stě let stará a není zřejmé, jestli je někde v republice nějaká podobná.

Muzeum řemesel v Letohradě

Ačkoliv je již nyní letohradské muzeum největším muzeem svého druhu v republice, čekají další exponáty v depozitáři na to, až rozšíří prostory muzea. Do jednoho patra je soustředěno vše, co souvisí s výrobou potravin, v dalším návštěvníci naleznou řemeslné práce, jedno patro je věnováno všemu, co souvisí s životem obce: Velkému zájmu se těší sto let stará hospoda nebo přes sto let staré hasičské vybavení. Své místo již z depořitáře nalezla např. mechanická dílna, kam se přestěhovali dílny truhláře, koláře, šindeláře, bednáře, zámečníka, klempíře, kováře, expozice jsou obohaceny o expozici měchaře a o pilnici, která se otevírá tento měsíc a kde budou umístěny tři nové katry. Samostatný prostor je již věnován i modelu historické školní třídy.

Při prohlídce muzea návštěvník narazí na celou řadu zajímavých exponátů, které stojí za zmínku. Zajímavý je například lis na lněný olej z Moravského Karlova od bývalého sudetského živnostníka. Hned vedle se nachází klepačka na čištění lněného semene. Unikátem je také celodřevená pumpa na hašení požáru z roku 1847 z obce Sebuč u Jaroměře. Není bez zajímavosti, že tato pumpa pochází z doby, kdy ještě neexistovaly hasičské sbory. Města byla tvořena dřevěnými domy s doškovými střechami, které byly velmi náchylné na rychlé šíření požáru. Každá obec se tak snažila mít prostředky, aby byla schopna požárům čelit. Tato stříkačka sloužila k tomu, aby se dostříklo někam nahoru. Vše fungovalo tak, že řetěz lidí nosil vodu do džberu a dva lidé pak pumpovali.
Unikátním souborem je i sestava strojů na plnění vody oxidem uhličitým, z čehož vznikal sifon, který se plnil do lahví. Celé to pochází to z Rychnova nad Kněžnou od pana Lorence. Jeho dědicové stroje muzeu nabídli jako dar.

Školní třída

Divácky atraktivní je pak již zmiňovaná sto let stará hospoda, kde je řada zajímavých věcí, které jsou dnes již málo k vidění. Je to například celodřevěná lednička, kam se dávaly lahve s pivem a s vrchu se tam vkládal kus kry ledu, zajímavý je také lis na karty, které se po celovečerním hraní zprohýbaly a tak se daly na noc do lisu, aby byly druhý den zase rovné.
Pak tu jsou plničky a špuntovačky lahví nebo také svícnové lustry zhruba ze 16. století. Jsou zde k vidění i hrací zařízení, jako gramofon, flašinet či orchestrion. V depozitáři se nachází i hrací skříňka, která prochází opravou, aby bylo možné ukázat, co v hospodách kdysi vlastně hrálo.
Zajímavý je také sto let starý zmenšený model tehdy moderního Orlického mlýna, který pro demonstraci zhotovila pardubická firma Prokop a syn. Takto firma prezentovala, jak bude mlýn vypadat.
Muzeum má ve svých expozicích také jeden ze dvou dochovaných výučních listů preclíkáře ze 16. století. Opodál je pak postavena maketa pece na chleba, která pochází z Jamného nad Orlicí. Zajímavá je také historie předmětů, které souvisejí s výrobou bonbónů. V expozici se nacházejí tzv. kopýtka neboli tvarovky na tvarování bonbónů. Ty mají zajímavou historii, když se je do muzea podařilo získat darem od člověka z Košic. Předměty ale pocházejí od jeho příbuzných z obce Písečná, která je asi 4 km od Letohradu.

Muzeum vlastní také poměrně rozsáhlou expozici knihařství a knihtisku.
Pozornosti návštěvníků muzea se těší také expozice představující koloniální obchod, jak vypadal asi před sto lety. Lidé už dnes téměř neznají, jakým způsobem probíhaly v dřívějších dobách prodej tekutin, které byly podobně jako petrolej sloužící ke svícení přečerpávány do přinesených nádob.
Muzeum řemesel se pyšní také jednou z nejstarších mechanických praček, které byly v Evropě vyvinuty. Je to tzv. francouzská pračka, která pochází z jedné rodiny z Prahy, kde byla uschovaná na půdě více než sto let. Na své rozšíření na dvojnásobek čeká expozice mandlů, z nichž je jeden dlouhý více než tři metry. Jsou to stroje, které málokdo může někde vidět.
Pohromadě se tu nachází více truhlářských řemesel, kde je zastoupen bednář, šindelář, řezbář, truhlař a tesař. I tyto expozice budou rozšířeny a zpřehledněny.
Velkému zájmu zejména dětských návštěvníků se těší řemeslný skanzen, který vznikl na objednávku muzea. Vyrobil ho Kamil Anders z Třebechovic pod Orebem a po vzoru vyřezávaných mechanických betlémů ukazuje, jak některé řemeslné práce vznikaly. Tento skanzen vznikal téměř tři roky a patří k nejoblíbenějším místům v muzeu.

Ve výše uvedeném textu jsme vám představili jen malý zlomek toho, co lze nalézt v Muzeu řemesel ve Společenském centru Nový Dvůr ve Letohradě. Muzeum můžete navštívit denně mezi 9. a 17. hodinou, v zimním období od listopadu do března pouze ve všední dny mezi 9. a 16. hodinou.

Back to top