Francie – Paříž – uvítání ve městě romantických snů

Francie - Paříž - uvítání ve městě romantických snů

Než jsem poprvé v životě navštívil město Paříž, byl jsem plný napětí a očekávání. Měl jsem nemalý strach z toho co mě tam čeká, protože jsem doprovázel dvě nezletilé neteře. Kamarádka právnička mi moudře poradila, abych nic nenechával náhodě a nechal si vystavit notářsky potvrzený průvodní list s plnou mocí k zastupování nezletilých.

Věděl jsem, že Paříž je město módy, muzeí, umělců, revolucionářů, autosalónů, kaváren a skvostné srchitektury, ale také město zlodějíčků a různých nebezpečných živlů. Taká proto je symbolem této evropské metropole loď, která se na Seině potácí a houpe nahoru a dolů, ale nikdy se nepotopí. K mému klidu také nepříspívala jazyková výbava, protože moje francouzština v té době nebyla nijak plnohodnotná, ne snad, že by nyní byla lepší :-). Také se mi pořád vynořovala noční můra v podobě stávky dopravního personálu pařížské hromadné dopravy, která zde jaksi patří k bontonu.

Výhled z Eiffelovky

Přílet na letiště Charles de Gaule

Ve večerních hodinách jsme, po strastiplné cestě z Brna na pražskou Ruzyň a odtud letadlem ČSA, dorazili do Paříže. Letiště CDG (Charles de Gaule) již tou dobou působilo jako supermarket po zavírací době. V těch rozlehlých prostorách nebyli již téměř žádní cestující, za to se všude uklízelo a na každém kroku jsme potkávali personál převážně z arabského a černošského etnika. (Letiště CDG je elipsovitě uspořádaný mega komplex se čtyřmi terminály v němž je nesnadné se orientovat, byť jsou všude informační tabule, ale například středisko pro balení zavazadel -10€/kus –zde není označené, ale i přesto doporučuji vyhledat vstupní halu terminálu A, kde se nachází, není radno podceňovat riziko, že Vám někdo přibalí do zavazadla např. balíček drogy a pak si vychutnáte peripetie s policií)

Z letiště jsme cestovali do centra vlakem RER, je sice možné využít taxi nebo autobus, ale to by bylo podstatně dražší. Potěšující bylo, že jízdenku do centra jsme si opatřili na přístupu k nástupišti celkem bez problémů, stála 8,5€. Na nástupišti se mě ovšem zmocnila panika, protože vlaky nejezdily, polil mě studený pot – první noční můra se ztělesnila. Ve Francii není nezvyklé, že se nic včas nedozvíte, takže je pochopitelné, že jsem trnul hrůzou v představě, že personál MHD prostě stávkuje, ale nikdo to nesdělí, anebo sdělí, ale pouze francouzsky a to ještě v nekvalitním veřejném rozhlasu. Naštěstí se však gréve (stávka) nekonala. Spadl mi kámen ze srdce, když přijel vlak, který prohledali policisté se psy a na naše zvědavé dotazy odpověděli, že na trase došlo „pouze“ k pumovému útoku – to je taková drobnost, to se v Paříži stává… Koneckonců od nepokojů na podzim 2005, které se týkaly přistěhovalecké menšiny nebo většiny, se severní předměstí považuje za krajně rizikovou zónu. S bagáží jsme konečně nasedli do vlaku a vyrazili do centra.
Pouliční život
Cestou se postupně vagóny začaly zaplňovat a to převážně araby, asiaty a černochy , tehdy jsem pochopil, že Paříž si zaslouží další přívlastek – město vpravdě kosmopolitní.
Asi ve 23hodin jsme konečně dorazili na Port D´Italie, kde sídlí jedna ze stovek poboček Hotelu Etap, který nám poskytl přístřeší. Pokoj do kterého jsme se na týden nastěhovali nebyl příliš velký, no popravdě byl spíš malý a neoplýval žádným zbytečným nábytkem, možná bych spíš mohl říct žádným…Ale bylo to čisté a příjemné ubytování, hodně jsem si oddechl když jsem kolem půl jedné zapadl do postele a dříve než jsem si stačil připravit nějaká slovíčka na další den jsem usnul jako špalek.

Cesta na Tour Eiffel

Kam jinam zamířit první den v Paříži než na Eiffelovku. Není to nic proti ničemu, ačkoliv se mi ráno nechtělo moc vstávat, ne snad že bych byl takový spáč, ale ten panáček, nebo spíš panák co jsem si dal před spaním mě docela uzemnil. Než se holky zkrášlily zašel jsem si na nádvoří hotelu na cigárko, pro jistotu jsem si dal hned dvě, protože všichni mí spolucestující jsou nekuřáci a já jsem si řekl, že si u kafé prostě nezapálím, abych se neztrapňoval. Takže ještě než jsme dorazili k patě Eiffelovky, jsme zapadli do jedné kavárničky poblíž stanice metra Bir Hakeim. Už před odjezdem z Brna jsme se dohodli, že atmosféru Paříže budeme nasávat všemi možnými způsoby a snídaně v kavárně k tomu zcela jistě patří. Takové čerstvé café créme a čerstvý croissant, který se Vám rozplývá na jazyku, vtiskne každému dni, a zvlášť takovému příjemně slunečnému jako byl ten náš, nenapodobitelnou známku kvality. Po téhle snídani se mě zmocnil opravdu silný pocit, že jsem si k Paříži našel ten správný vztah – cítil jsem se trochu jako „burjoise“ (buržoa –měšťan, bohatší vrstva).
Odpočinek v parku
Ten pocit mi sice dlouho nevydržel, protože již za rohem jsem spatřil monumentální velikost opravdové Eiffelky a to jsem se cítil malý a bezvýznamný, holt ti Francouzi umí pracovat s lidskou maličkostí, ale stálo to za to. Doporučuji si ráno přivstat, abyste se dostali na věž dříve než se sem nahrnou všichni ostatní turisté, otvírá se v deset a stojí to deset euro (do 3.patra). Jeví se mi jako rozumné řešení vystoupat výtahem do 3.patra, porozhlédnout se po Paříži, protože odtud si můžete opravdu krásně naplánovat co chcete vidět z blízka, a pak sjet do 2.patra a pak cestou schodmo sestoupat až dolů. Až se dostanete zase zpět na zem zajděte do parku Martova pole, kde si můžte posedět na lavičce nebo na trávě (vše je dovoleno) a můžete se kochat monumentem a přitom třeba obědvat v uctivé vzdálenosti od toho železného kolosu. V Paříži, stejně jako ve spoustě jiných světových metropolí se nad Vámi nikdo nebude pohoršovat když si na vzorný pažit sednete a budete odpočívat , vše po sobě samozřejmě musíte uklidit. Nedoporučuji nakupovat lákavé suvenýry nebo pohlednice na Eiffelovce, protože zde je opravdu hodně draho, vše co se nabízí v tourist shopech dostanete koupit kdekoliv v Paříži a není nic neobvyklého, že v Latinské čtvrti to koupíte za desetinu až polovinu ceny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *